Ditomopyge

Určovací znaky

1. Hruď má devět článků, tedy o jeden méně než proetidi čeledi Proetidae.
2. Glabela je hruškovitá, dopředu nafouklá a pokrytá jemným zrněním, které se dozadu zhrubuje.
3. Před týlním kroužkem leží samostatný střední lalok a po jeho stranách dva menší postranní laloky.
4. Oči jsou téměř polokulovité a posazené vysoko na lících.
5. Ocasní štít má deset až dvanáct osních kroužků, sedm až osm párů žeber a plochý lem po celém obvodu.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká epikontinentální moře. V Severní Americe se rod nachází v tenkých mořských polohách uvnitř cyklicky se opakujících souvrství s uhelnými slojemi.

Potrava. Stavba hypostomu odpovídá sběru částic z povrchu dna. Zrněný povrch schránky, úzká osa a oči obrácené vzhůru se vykládají jako stavba zvířete pohybujícího se po dně, nikoli hrabavého ani plovoucího.

Ve světě. Svrchní karbon a perm Severní Ameriky, hlavně Kansas, Oklahoma, Ohio a Texas. Dále Austrálie, Bolívie, Brazílie, Mexiko, Čína, Japonsko, Thajsko, Malajsie, Ukrajina, Írán, Itálie, Slovinsko a Špicberky.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

V pennsylvanských vrstvách Kansasu a Ohia se trilobiti nacházejí zřídka, ale když už, bývá to Ditomopyge. Rod přečkal celý svrchní karbon i první polovinu permu a v době, kdy z původní pestrosti trilobitů zbývala hrstka rodů, patřil k nejrozšířenějším.

Podle čeho rod poznáte

Nejprve spočítejte hrudní články. Devět znamená čeleď Phillipsiidae, deset čeleď Proetidae – rozdíl je pro karbonské a permské trilobity základní a platí bez výjimky.

Uvnitř čeledi rozhoduje hlava. Glabela je hruškovitá: dozadu se zužuje a dopředu se nafukuje do vysoko vyklenutého předního laloku. Před týlním kroužkem leží samostatný střední lalok a po jeho stranách dva menší postranní – trojice, která je pro podčeleď Ditomopyginae charakteristická. Povrch nese jemné zrnění, které se směrem dozadu zhrubuje. Oči jsou téměř polokulovité a posazené vysoko.

Ocasní štít má osu s deseti až dvanácti kroužky, sedm až osm párů žeber a po celém obvodu plochý lem. Právě pygidium se nachází nejčastěji, protože se snadno oddělovalo, a bývá jediným dokladem, který sběratel má k dispozici.

Jedno zvíře, tucet jmen

Typový druh popsali Meek a Worthen roku 1865 jako Phillipsia (Griffithides) scitula. Během následujícího století dostal nejméně tucet dalších jmen – Griffithides ornatus, G. parvulus, Ditomopyge lansingensis, D. olsoni, G. conwayensis a další – a teprve pozdější revize je spojily zpět do jediného druhu. Newell rod jako samostatné jméno zavedl v roce 1931.

Historie jmen není jen kuriozita. Znamená, že údaje ve starší literatuře a na muzejních etiketách nelze brát bez ověření a že rozšíření rodu v čase i prostoru se s každou revizí mění.

Trilobit jako stratigrafický nástroj

V ohijském pennsylvanu jsou trilobiti dost vzácní na to, aby se dali jednotlivě evidovat, a přesto z nich lze číst stratigrafii. Zatímco Ditomopyge scitula prochází napříč celým sledem od pottsvillské po conemaughskou skupinu, druh D. decurtata se objevuje výhradně v jediné mořské poloze zvané Ames – a D. scitula z ní naopak mizí. Výměna obou druhů označuje zřetelný zlom ve složení fauny.

Poslední trilobiti

Rod dožil do guadalupu, tedy zhruba do doby 259 milionů let před současností. Jeho blízký příbuzný Pseudophillipsia vydržel ještě dalších sedm milionů let, až k hranici permu a triasu. Proč se právě proetidům dařilo přežívat vymírání, která smetla ostatní řády, a proč nakonec neuspěli ani oni, rozebírá kapitola konec permu.