Paladin

Určovací znaky

1. Hruď má devět článků, jak je pro čeleď Phillipsiidae obvyklé.
2. Glabela se dopředu jen mírně zužuje a její přední lalok není nafouklý.
3. Před týlním kroužkem leží rozdělený předtýlní lalok, u tohoto rodu méně nápadný než u rodu Ditomopyge.
4. Ocasní štít je zhruba stejně velký jako hlavový a má úzký plochý lem.
5. Povrch schránky je jemně zrněný, nikoli hladký, a lícní trny jsou dobře vyvinuté.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká šelfová moře karbonu. V Británii a Belgii jde o vápence a vápnité břidlice uhelného vápence, v Severní Americe o mořské polohy uvnitř mississippských a pennsylvanských souvrství.

Potrava. Stavba hypostomu odpovídá sběru drobných částic z povrchu dna. Zrněný povrch, mírně vyklenutá osa a oči obrácené vzhůru a do stran se vykládají jako stavba zvířete pohyblivého po dně; podle rozboru amerického druhu Paladin chesterensis nejde ani o hrabavou, ani o plovoucí formu.

Ve světě. Karbon Severní Ameriky a Evropy: Spojené státy, Britské ostrovy, Belgie, Německo a Španělsko, dále Ukrajina, Čína, Japonsko a Thajsko.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Karbonští trilobiti jsou drobní, hladce klenutí a navzájem si podobní natolik, že se určují spíš vylučováním než rozpoznáním. Paladin je z nich ten nejběžnější v mississippských vrstvách Britských ostrovů a Severní Ameriky – a zároveň rod, jehož jméno vzniklo v roce 1936 při jednorázovém přerovnání celé karbonské fauny.

Podle čeho rod poznáte

Devět hrudních článků zařadí zvíře do čeledi Phillipsiidae. Uvnitř čeledi rozhoduje tvar glabely: u rodu Paladin se dopředu jen mírně zužuje a přední lalok zůstává plochý, zatímco u Ditomopyge je nafouklý a u Griffithides až kulovitě vyklenutý.

Předtýlní lalok je rozdělený, ale méně nápadný než u ostatních ditomopyginů. Ocasní štít je zhruba stejně velký jako hlavový a má úzký plochý lem. Povrch celé schránky nese jemné zrnění – hladký proetid to není.

Materiál bývá neúplný. Většina nálezů jsou samostatné hlavové nebo ocasní štíty a určení jen z jednoho z nich zůstává otevřené, protože rody čeledi se v této části těla liší málo.

Weller a rok 1936

Jméno Paladin zavedl J. M. Weller v práci, ve které téhož roku popsal nebo přeznačil hned několik karbonských rodů. Šlo o pokus rozdělit obrovské množství druhů, které se do té doby vedly pod jmény Phillipsia a Griffithides, do menších a lépe vymezených celků. Podobný osud potkal i rody Cummingella a Ameura.

Nomenklaturně to hladké nebylo. Jméno typového druhu se váže na Asaphus eichwaldi, popsaného už roku 1825, a jeho platnost i příslušnost byla předmětem případu předloženého Mezinárodní komisi pro zoologickou nomenklaturu. Autoři se proto v citaci typového druhu neshodují a v literatuře najdete několik různých verzí.

Jak žil

Americký druh Paladin chesterensis posloužil jako podklad pro rozbor způsobu života celé skupiny. Argument stojí na třech pozorováních: zorné pole očí míří vzhůru a do stran, nikoli dolů; osa těla je poměrně úzká a málo vyklenutá; povrch schránky je zrněný, ne hladký.

Hrabaví trilobiti mívají hladkou schránku a širokou klenutou osu, plovoucí formy navíc zorné pole i směrem dolů. Ani jedno u tohoto rodu neplatí, takže zbývá výklad zvířete pohyblivého po povrchu dna. Jde o odvození ze stavby těla, ne o přímý doklad – podrobněji se způsobům odvozování věnuje kapitola potrava a způsob života.

Kdy mizí

Rod je hojný ve visé a v pennsylvanu a s koncem karbonu se z nálezů vytrácí. Permské údaje pod tímto jménem, hlavně z Japonska a z Číny, jsou vedené s otazníkem. Poslední trilobity permu zastupují jiné rody téže čeledi – Pseudophillipsia a Acropyge.