Agraulos

Určovací znaky

1. Hlavový štít je klenutý a poměrně dlouhý; před glabelou zůstává nápadně dlouhé předglabelární pole.
2. Glabela má tvar rovnoramenného lichoběžníku – přední okraj je useknutý a boční okraje se dopředu sbíhají.
3. Týlní prstenec je uprostřed vyklenutý dozadu a u části druhů nese uzlík nebo krátký trn.
4. Hruď má až šestnáct článků s jemně tečkovaným nebo zrnitým povrchem; ocasní štít je drobný a příčný.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Jemný bahnitý sediment mělkého moře. Nález ze Skryjí ukazuje zvíře pohybující se v povrchové vrstvě bahna, ne jen po jeho povrchu.

Potrava. Krátká chodba zakončená tělem jedince se vykládá jako fodichnion, tedy stopa po hledání potravy v sedimentu. Rod se proto řadí ke zvířatům, která prohledávala svrchní vrstvu dna.

Ve světě. Kromě Čech je rod doložený z Walesu, z Newfoundlandu, ze Španělska a z Dánska (Bornholm). Zařazení mimoevropských druhů prošlo revizí v roce 2017.

Způsob života. Rýpal v sedimentu: zarýval se do měkkého sedimentu, kde hledal potravu i úkryt. Stejně žily 4 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Skryje a Týřovice
• Jince

Ze Skryjí a Týřovic pochází deska, na které leží úplná schránka druhu Agraulos ceticephalus a hned za ní krátká chodba v bahně. Fatka a Szabad ji popsali jako stopu, kterou zvíře vyhloubilo a na jejímž konci zůstalo ležet. Případů, kdy je známý původce stopy i stopa současně, je z celého paleozoika několik desítek – a tenhle patří k nejzřetelnějším.

Podle čeho rod poznáte

Hlavový štít je klenutý a v poměru k tělu dlouhý. Glabela má tvar rovnoramenného lichoběžníku: přední okraj je useknutý, boční okraje se dopředu sbíhají pod úhlem větším než patnáct stupňů. Před glabelou zůstává dlouhé předglabelární pole – právě to odlišuje rod od většiny ptychopariidů, kde je pole krátké nebo chybí. Týlní prstenec je uprostřed vyklenutý dozadu a u části druhů nese uzlík nebo krátký trn.

Hruď má až šestnáct článků; přední osní prstence jsou pokryté terasovitými liniemi a u některých druhů na ně navazují prstence s uzlíky nebo trny. Povrch hrudních článků je jemně tečkovaný nebo zrnitý. Ocasní štít je drobný a příčný.

Stopa a její původce

Chodba za tělem je zachovaná na povrchu prachovce jako mělká rýha. Autoři popisu ji vyložili jako fodichnion – stopu po hledání potravy v sedimentu – a spojení se zachovaným původcem označili jako fodichniální asociace. Pro rod z toho plyne víc než jen kuriozita: zvíře se nepohybovalo pouze po povrchu dna, ale zavrtávalo se do jeho svrchní vrstvy.

Obecný výklad stop typu Cruziana a Rusophycus jako záznamu činnosti trilobitů shrnul Seilacher v roce 1970. Slabé místo tohoto výkladu je právě to, že se stopa a její původce zachovávají odděleně; skryjský nález patří k mála případům, kdy se to nestalo.

Zmatek se jmény

Barrande popsal typový druh roku 1846 jako Arion ceticephalus. Jméno Arion bylo ale už obsazené pro plže, takže ho sám nahradil tvarem Arionides a později Arionellus. Hawle a Corda mezitím zavedli jméno Agraulos, které nakonec obstálo; typový druh k němu formálně přiřadil Miller až v roce 1889. Ve dvacátém století přibyl ještě Agrauloides. Materiál z devatenáctého století je proto ve sbírkách veden pod jmény, která je nutné převádět.

Revize skandinávských druhů, kterou provedli Ahlberg a Bergström v roce 1978, přeřadila několik z nich k rodu Proampyx. Fletcher v roce 2017 prošel podčeleď znovu, popsal nový druh z Walesu a upřesnil zařazení severoamerických nálezů. Rod tak zůstal podstatně užší, než býval.

Kde ho hledat

Typový druh pochází ze zóny Eccaparadoxides pusillus ve skryjském členu buchavského souvrství a je doložený i z jineckého souvrství. Mimo Čechy se rod uvádí z Walesu, z Newfoundlandu, ze Španělska a z Bornholmu. Zařazení dánského materiálu je ale sporné: Fletcher u něj upozornil na nápadný střední výběžek na týlním prstenci, který u ostatních populací není.