Hydrocephalus

Určovací znaky

1. Glabela se dopředu rozšiřuje a u dospělých jedinců dosedá na přední okraj hlavového štítu, takže předglabelární pole chybí.
2. Hruď má sedmnáct až osmnáct článků; oba české druhy, H. carens i H. minor, jich mají osmnáct.
3. Ocasní štít je příčný, zhruba o třetinu širší než delší, a jeho okraj je celistvý, bez trnů.
4. Trny na koncích hrudních článků se dozadu prodlužují a poslední tři přesahují za zadní okraj ocasního štítu.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělké šelfové moře příbramsko-jinecké pánve s jemným jílovitým dnem. Schránky se hromadily v tmavých břidlicích ukládaných pod hladinou vlnění.

Potrava. Hypostom u velkých jedinců nesrůstá s rostrální destičkou. U paradoxididů se způsob získávání potravy vykládá jako sběr drobného materiálu z povrchu dna; přímý doklad o složení stravy tohoto rodu chybí.

Ve světě. Rod je znám z Čech, ze Švédska (Jämtland a Öland) a z Britských ostrovů; přehledové práce ho uvádějí i z dalších částí severoatlantické oblasti včetně Severní Ameriky.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Jince
• Skryje a Týřovice

Jméno rodu znamená „vodní hlava“ a vzniklo omylem. Barrande popsal rod v roce 1846 na drobných jedincích s nafouklou kulovitou glabelou a bez volných lící. Teprve pozdější práce ukázaly, že jde o mláďata velkého paradoxidida, kterého sám Barrande vedl pod jiným jménem. Lektotyp typového druhu Hydrocephalus carens měří o něco víc než tři milimetry; dospělci téhož druhu přesahovali dvacet centimetrů.

Podle čeho rod poznáte

Rozhodující je přední část hlavy. U dospělého jedince se glabela dopředu rozšiřuje a dosedá až na přední lem, takže mezi ní a okrajem nezůstává volný pruh. U rodu Paradoxides, se kterým se v Jincích vyskytuje ve stejných vrstvách, předglabelární pole zůstává. Na malých exemplářích tenhle znak neplatí: hlavový štít pod šest milimetrů délky ještě stopu předglabelárního pole má.

Druhý znak je počet hrudních článků. České druhy H. carens a H. minor jich mají osmnáct, švédský H. vikensis sedmnáct. Ocasní štít je příčný, asi o třetinu širší než delší, a jeho okraj je celistvý – bez trnů.

Rod, který se rozpadl a zase složil

Šnajdr v roce 1987 navrhl vyčlenit druhy H. rotundatus a H. lyelli do samostatného rodu; Kordule ho o tři roky později popsal jako Rejkocephalus. Diagnózy obou rodů se ale liší prakticky jen popisem ocasního štítu: u rodu Hydrocephalus je příčný a bez trnů, u rodu Rejkocephalus delší než široký a s párem trnů na zadním okraji. Rushton a Weidner v roce 2007 upozornili, že rozdíly mezi oběma druhy, na kterých vymezení stálo, jsou samy o sobě nejasné, a platnost rodu Rejkocephalus označili za pochybnou. Ve starší i novější literatuře proto najdete tatáž zvířata pod oběma jmény.

Podobný osud potkal jméno Phlysacium, které pro stejný okruh druhů zavedli Hawle a Corda v roce 1847. Dnes se vede jako synonymum.

Velikost a její meze

Odhad celkové délky přes dvě stě milimetrů vychází přepočtem podle menších úplných jedinců, ne přímým měřením souvislé schránky – u paradoxididů se úplné velké kusy zachovávají výjimečně. Běžný nález z Jinců je podstatně menší a nezřídka jde jen o volnou líci nebo o hlavový štít.

Rod patří k redlichiidům, tedy ke skupině, která nepřežila kambrium. Kombinace dlouhé hrudi, nepatrného ocasního štítu a srpovitých očí přisedlých podél glabely je pro ni typická.

Prostředí

Jinecké souvrství se ukládalo v mělkém moři na okraji Gondwany, v šířkách, které odpovídaly chladnému mírnému pásmu. Rod se v něm vyskytuje spolu s rody Conocoryphe, Ptychoparia a Ellipsocephalus, tedy s podstatně menšími zvířaty. Druh H. minor provází zónu, která po něm nese jméno; druh H. lyelli vymezuje mladší pásmo ve svrchní části souvrství. Rod tak slouží v barrandienském kambriu jako stratigrafický nástroj podobně jako Paradoxides, jen v užším měřítku.