Olenellus

Určovací znaky

1. Hlavový štít nemá hřbetní lícní švy, takže se při svlékání nemohl rozpadnout na volné líce a kraniidium.
2. Oční laloky jsou srpovité a tvoří spojitý hřeben s glabelou; nejde o oči posazené samostatně na líci.
3. Hruď se dělí na prothorax se čtrnácti až patnácti širokými články a na opisthothorax z drobnějších článků za ním.
4. Třetí hrudní článek má rozšířené pleury a u většiny druhů vybíhá dozadu v nápadně dlouhý trn.
5. Ocasní štít je nepatrný a na zploštělém materiálu se často nedá odlišit od posledního hrudního článku.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká šelfová moře na okrajích Laurentie. Materiál pochází hlavně z jemnozrnných břidlic a slínovců uložených pod hladinou vlnění.

Potrava. Ploché tělo a slabě prokalcifikovaná schránka odpovídají zvířeti, které se pohybovalo po dně a sbíralo z něj organickou hmotu. Končetiny rodu známé nejsou, takže přímý doklad o potravě chybí.

Ve světě. Laurentie: Vermont, Pensylvánie, Virginie, Alabama, Nevada, Kalifornie, Britská Kolumbie, Yukon a severozápadní Mexiko. Rod je na tento kontinent vázaný. Olenellidi jako celek žili i na Baltice a v Avalonii, tam ale jde o jiné rody.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Olenellus je nejběžnější trilobit spodnokambrických vrstev Severní Ameriky a jediný rod, který se dnes v podčeledi Olenellinae uznává. Zóna pojmenovaná po něm pokrývá závěr kambrické série 2 na celé Laurentii, od Vermontu po Yukon, a její horní hranice je jednou z nejostřejších biostratigrafických hranic v kambriu vůbec.

Podle čeho rod poznáte

Hlava je široká a půlkruhová, s dlouhými lícními trny a s glabelou, která sahá téměř k přednímu okraji. Od jejího zadního laloku se dopředu klenou srpovité oční laloky. U olenellidů nejde o oči posazené samostatně na líci, ale o hřeben spojitý s glabelou – nejnápadnější znak, který je vidět i na zlomku hlavy.

Rozhoduje ale spíš to, co na hlavě chybí. Olenellinae nemají hřbetní lícní švy. Hlavový štít je jednolitý kus schránky, který nešlo rozevřít. Podle toho se dá rod spolehlivě oddělit od všech kambrických trilobitů, se kterými se ve stejných vrstvách vyskytuje.

Hruď je rozdělená na dvě části. Prothorax tvoří čtrnáct až patnáct širokých článků, za ním následuje opisthothorax z článků výrazně drobnějších. Třetí článek prothoraxu má rozšířené pleury a obvykle vybíhá v dlouhý trn, který sahá daleko dozadu podél těla. Ocasní štít je proti tomu nepatrný.

Svlékání bez švů

Většina trilobitů se svlékala tak, že se hlavový štít podél lícních švů rozpadl na volné líce a střední díl. Olenellidi tuto možnost neměli. Ze staré schránky museli vylézt jinudy, nejspíš spárou mezi hlavou a hrudí, a jejich svlečky proto vypadají jinak než u mladších skupin. Přehledy svlékacích konfigurací olenellidy z tohoto důvodu vedou zvlášť.

Zda je bezešvá hlava původní stav, ze kterého švy teprve vznikly, nebo druhotná ztráta, rozhodnuté není. Na volbě výkladu závisí, kde leží kořen celého trilobitího stromu; téhle otázce se věnuje přehled řádu Redlichiida.

Kde končí olenellidi

Poslední výskyt rodu je zdokumentovaný v piocheském souvrství v Nevadě, kde olenellidi mizí v úzkém intervalu a nad ním už se neobjevují. Druh z nejvyšší polohy dostal jméno Olenellus terminatus, tedy konečný. Podobný obraz dává i sled ve Vermontu a v kanadských Skalnatých horách.

Právě proto se tato hranice v Severní Americe dlouho používala jako předěl mezi spodním a středním kambriem. Mezinárodní tabulka dnes bázi miaolingianu definuje jinak, prvním výskytem druhu Oryctocephalus indicus, ale obě hranice leží blízko sebe.

Dva různé světy v jednom období

Ve spodním kambriu žily na obou stranách tehdejšího oceánu Iapetus odlišné trilobití fauny. Na Laurentii převládal Olenellus a jeho příbuzní, na protilehlé straně rody, ze kterých pak vzešly evropské a gondwanské skupiny včetně rodu Paradoxides. Rozdíl je natolik zřetelný, že se podle něj dají odlišit horniny, které dnes leží vedle sebe, ale původně patřily k různým kontinentům.

Tenhle argument sehrál v šedesátých letech svou roli při přijetí deskové tektoniky: dvě sousední oblasti Skotska a Anglie nesou faunu ze dvou různých kontinentálních okrajů, které se srazily až později. Rozmístění kambrických faun probírá i kapitola o evoluci a rozšíření trilobitů.