Redlichia

Určovací znaky

1. Obrys těla připomíná obrácené vejce a je asi jeden a půlkrát delší, než je široké.
2. Lícní trny plynule navazují na okraj hlavového štítu, takže mezi okrajem a trnem není zlom.
3. Hlava zabírá zhruba třetinu délky těla a je zřetelně půlkruhová.
4. Jedenáctý hrudní článek nese uprostřed osy trn směřující dozadu; u řady druhů je nápadně dlouhý.
5. Hruď má jedenáct až sedmnáct článků a ocasní štít je proti hlavě nepatrný.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká moře okrajů Gondwany a východní Asie. Nejlépe zachovaný materiál pochází z jemnozrnných břidlic uložených v klidné vodě pod hladinou vlnění.

Potrava. U druhu R. rex jsou doložené silné trnité báze končetin, které se vykládají jako aparát k drcení a trhání kořisti. Zdrojem potravy mohli být i jiní trilobiti; přímý doklad v podobě obsahu střeva zatím chybí.

Ve světě. Čína, Korea, Pákistán, Himálaj, Írán, Španělsko, jižní Sibiř, Antarktida a Austrálie. Rozšíření sleduje okraje Gondwany a přilehlé bloky, takže se v Evropě objevuje jen na jihu.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Redlichia je gondwanský protějšek severoamerického rodu Olenellus: stejné období, podobná velikost, podobně plochá a slabě prokalcifikovaná schránka — ale zcela jiné rozšíření. Jméno rodu vzniklo z nouze. Karl Redlich popsal roku 1899 materiál ze Solného pohoří v dnešním Pákistánu jako rod Hoeferia; to jméno už ale nesl mlž, a tak ho Cossmann v roce 1902 nahradil jménem odvozeným od Redlichova příjmení.

Podle čeho rod poznáte

Obrys těla je protáhlý, tvarem připomíná obrácené vejce a je asi jeden a půlkrát delší, než je široké. Hlava zabírá zhruba třetinu délky. Lícní trny nejsou nasazené na okraj, ale plynule z něj vybíhají, takže mezi okrajem hlavy a trnem není žádný zlom — na dobře zachovaném kusu je to rozhodující znak.

Hruď má jedenáct až sedmnáct článků a ocasní štít je nepatrný. Nejnápadnějším detailem je trn na ose jedenáctého hrudního článku, který míří dozadu a u některých druhů výrazně přesahuje konec těla.

Proti rodu Olenellus, se kterým se rod celkovým tvarem shoduje, má Redlichia funkční lícní švy. Rozdíl je zásadní, protože se týká způsobu svlékání, ale na zploštělém a rozlámaném materiálu je často těžko čitelný.

Trilobit, který drtil kořist

Ze souvrství Emu Bay Shale na Klokaním ostrově v jižní Austrálii pochází materiál, který v roce 2019 posloužil k popisu druhu Redlichia rex. Jde o největšího kambrického trilobita popsaného z Austrálie: úplné kloubené exempláře dosahují asi pětadvaceti centimetrů.

Emu Bay Shale zachovává i neprokalcifikované části těla, takže jsou u tohoto druhu známé končetiny. Jejich báze nesou silné trny a stavbou odpovídají aparátu, kterým zvíře drtilo a trhalo potravu. Doklad o tom, čím se konkrétně živilo, ale chybí — výklad se opírá o stavbu, ne o nález obsahu střeva. Ve stejných vrstvách se najdou schránky trilobitů s poškozením, které někteří autoři vykládají jako stopu po útoku, jiní jako důsledek svlékání nebo poškození po smrti.

Proč se rod v Česku nenajde

České kambrium je zhruba stejně staré jako mladší část výskytu tohoto rodu, přesto tu Redlichia není doložená. Příbramsko-jinecká i skryjsko-týřovická pánev leží v sedimentech, které se ukládaly na okraji Gondwany, ale v jiné šířce a v mladším intervalu, než ve kterém rod žil. Českou faunu ve stejném řádu zastupují rody Paradoxides, Hydrocephalus a Ellipsocephalus. Vztah české pánve k okolním kontinentům rozebírá kapitola o evoluci a rozšíření trilobitů.