Paradoxides

Určovací znaky

1. Glabela se směrem dopředu rozšiřuje a přední okraj má zaoblený až mírně přesahující — opačný tvar, než mají ptychopariidi.
2. Lícní trny jsou dlouhé a u velkých jedinců sahají dozadu až k poslední třetině hrudi.
3. Hruď má devatenáct až jednadvacet článků, jejichž konce vybíhají v samostatné trny.
4. Ocasní štít je nepatrný, tvořený jedním nebo dvěma splynulými články; proti hlavovému štítu působí jako pahýl.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká až středně hluboká šelfová moře s jemným, jílovitým dnem. V Barrandienu se nachází v tmavých břidlicích uložených pod hladinou vlnění.

Potrava. Stavba hypostomu odpovídá zvířeti, které zpracovávalo měkkou potravu z povrchu sedimentu. Přímý doklad o složení potravy chybí; velikost těla a stavba končetin nevylučují ani sběr drobných živočichů.

Ve světě. Severoatlantická oblast: Čechy, Skandinávie, Britské ostrovy, Newfoundland, Iberský poloostrov, Maroko a východ Severní Ameriky. Rozšíření odpovídá poloze kontinentů Baltika, Avalonie a severní Gondwany ve středním kambriu.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Jince

Paradoxides je největší trilobit, kterého lze v Česku běžně najít, a zároveň nejstarší. Deska jineckých břidlic s otiskem dlouhého těla a rozevřenými lícními trny patří k nejčastěji reprodukovaným obrázkům české paleontologie.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje kombinace tří znaků. Glabela se dopředu rozšiřuje, zatímco u většiny kambrických trilobitů se zužuje. Hruď má nezvykle mnoho článků a každý z nich končí volným trnem. Ocasní štít je proti tomu všemu nepatrný — a právě tenhle nepoměr dal rodu jméno.

Nejčastější záměna v Jincích je s rodem Hydrocephalus, který má glabelu širší a silněji vyklenutou. Na zploštělém materiálu je rozdíl méně patrný, než se z popisu zdá, protože stlačení schránky mění právě ty proporce, na kterých určení stojí. Spolehlivější je porovnat několik kusů z téže vrstvy než rozhodovat podle jednoho.

Proč se říká jineckému druhu gracilis

Druh Paradoxides gracilis popsal roku 1827 Christian Boeck a materiál z Jinec ho proslavil. Jde o menší druh rodu: dospělé exempláře mívají osm až patnáct centimetrů, zatímco skandinávské druhy stejného rodu přesahují půl metru. Přívlastek gracilis, tedy štíhlý, se vztahuje k celkovému poměru délky a šířky.

Vymezení rodu se během dvacátého století měnilo. Část druhů, které Barrande a jeho následovníci k rodu Paradoxides řadili, se dnes vede v rodech Eccaparadoxides a Hydrocephalus. Ve starší literatuře proto najdete tatáž zvířata pod jinými jmény.

K čemu byly dlouhé trny

Trny na koncích hrudních článků a dlouhé lícní trny se obvykle vykládají dvěma způsoby: jako obrana proti dravcům a jako opora, která zvíře nadnášela nad měkkým dnem. Pro kambrium jsou doklady predace na trilobitech známé — jde hlavně o zhojená zranění na okrajích schránek — ale konkrétně u tohoto rodu nejsou dost četné na to, aby jeden výklad vyloučily druhý. Podrobněji se výkladu trnů věnuje kapitola obrana a stočení.

Vůdčí zkamenělina středního kambria

Rod se vyskytuje krátce, ale ve velkém množství a na několika kontinentech současně. To jsou vlastnosti, které z něj dělají dobrý stratigrafický nástroj: nález Paradoxides v neznámé vrstvě zužuje její stáří na několik milionů let. Mezinárodní členění středního kambria proto na tomto rodu a jeho příbuzných dlouho stálo, než ho nahradila jemnější zonace opřená o agnostidy.

Rozšíření rodu zároveň slouží jako doklad, že Čechy ve středním kambriu ležely na okraji Gondwany, blízko oblastí, ze kterých pochází skandinávský a britský materiál. Vztahu české pánve k okolním kontinentům se věnuje kapitola o evoluci a rozšíření trilobitů.