Eccaparadoxides

Určovací znaky

Glabela je hruškovitá: vzadu poměrně štíhlá, dopředu se mírně rozšiřuje a přední lalok má rovnoměrně zaoblený.
Rod byl vymezen podle čtyř párů glabelárních rýh; příbuzný rod Acadoparadoxides má zřetelné jen dva páry.
Počet hrudních článků kolísá mezi šestnácti a osmnácti, a to i mezi dospělými jedinci jediného naleziště.
Ocasní štít je nepatrný, ale právě jeho tvar je podle revize z roku 2023 jediný spolehlivý určovací znak.

Pozor na záměnu

Určit rod podle hlavového štítu je nejisté. Znaky, na kterých rozlišení stálo, se u velkých souborů ukázaly jako plynule proměnlivé — materiál z Purujosy ve Španělsku obsahuje jedince se dvěma i se čtyřmi páry glabelárních rýh.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Jemný jílovitý sediment mělkého až středně hlubokého šelfu. V Barrandienu se rod nachází v břidlicích buchavského a jineckého souvrství.

Potrava. Stavba těla odpovídá zvířeti pohybujícímu se po dně a sbírajícímu potravu z jeho povrchu. U rodu chybějí nálezy střevního obsahu i končetin, takže jde o výklad odvozený od příbuzných rodů.

Ve světě. Rod se uvádí ze středomořské oblasti (Španělsko, jižní Francie, Sardinie), z Čech, z Avalonie a ze Sibiře. Obsah rodu se ale s každou revizí mění, protože část druhů je zařazená nejistě.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

Barrande popsal druh Paradoxides pusillus roku 1846 podle materiálu ze Skryjí a Týřovic. O sto jedenáct let později z něj Šnajdr udělal typový druh nového rodu Eccaparadoxides a vymezil ho podle počtu párů glabelárních rýh. Rod od té doby nese jméno nejstarší biozóny českého středního kambria a zároveň patří k nejobtížněji určitelným paradoxididům. Část literatury včetně Paleobiology Database ho přitom vede jen jako podrod rodu Paradoxides.

Podle čeho rod poznáte

Glabela má hruškovitý obrys — vzadu je poměrně štíhlá, dopředu se rozšiřuje a přední lalok je rovnoměrně zaoblený. Šnajdrův původní znak, čtyři páry postranních rýh proti dvěma u rodu Acadoparadoxides, je nejčastěji citovaný, ale nejméně spolehlivý. Rozbor pěti set jedinců ze španělské lokality Purujosa ukázal, že počet zřetelných párů se v rámci jediného souboru plynule mění a nekoreluje s velikostí.

Podobně kolísá počet hrudních článků. Ve stejném souboru se objevují dospělci se šestnácti, sedmnácti i osmnácti články, přestože se dřív rozdíl mezi sedmnácti a osmnácti používal k rozlišení dvou druhů.

Co z určování zbývá

Revize z roku 2023, kterou publikovali Geyer, Landing a Żylińska, prošla přes třicet druhů a forem řazených k rodu a došla k závěru, že jediný morfologicky spolehlivý díl schránky je ocasní štít. Podle jeho tvaru autoři rozdělili rod do čtyř skupin pojmenovaných podle druhů pusillus, lamellatus, pradoanus a asturianus. Zároveň zpřesnili stratigrafický rozsah: většina druhů rodu spadá do intervalu od svrchního wulia po střední drum.

Praktický důsledek pro sběratele je nepříjemný. Ocasní štít paradoxidida je nepatrný a na zploštělém materiálu bývá skrytý pod posledními hrudními články, takže právě ta část, na které určení stojí, je nejhůř dostupná. Určení podle hlavového štítu má smysl brát jako předběžné.

Rod jako stratigrafický nástroj

Zóna Eccaparadoxides pusillus tvoří nejstarší pásmo českého středního kambria. Ve skryjsko-týřovické pánvi zabírá podstatnou část sledu, v příbramsko-jinecké pánvi jen jeho spodní část, kde se dále dělí na podzóny podle rodů Litavkaspis a Acadolenus. Nad ní následuje zóna Paradoxides gracilis a výše pásma vymezená rodem Hydrocephalus.

Rod se používá ke korelaci právě v intervalu, ve kterém se jeho druhy určují nejhůř. Rozšíření přes středomořskou oblast, Čechy a Avalonii zároveň slouží jako doklad o poloze české pánve na okraji Gondwany, jak ji shrnuli Fatka a Mergl.

Zařazení

Rod patří do řádu Redlichiida. Nejstarší trilobiti: dlouhá hruď, srpovité oči, drobný ocasní štít.

Zdroje

Barrande, J. (1852–1911): Système silurien du centre de la Bohême. díly I–VIII. vlastním nákladem, Praha a Paříž.Základní popisné dílo české paleozoické fauny. Zdroj pro původní popisy většiny barrandienských rodů a pro Barrandovo sledování růstu trilobitů.
Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.
Chlupáč, I. — Brzobohatý, R. — Kovanda, J. — Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha.Stratigrafie a vývoj Barrandienu v širším rámci české geologie.
Horný, R. — Bastl, F. (1970): Type specimens of fossils in the National Museum Prague. Volume 1: Trilobita. Národní muzeum, Praha.Soupis typového materiálu, včetně Barrandových exemplářů.
Fatka, O. — Mergl, M. (2009): The „microcontinent“ Perunica: status and story 15 years after conception. Geological Society, London, Special Publications, 325, s. 65–101.Paleogeografická poloha české pánve v paleozoiku.
The Paleobiology Database (průběžně aktualizováno): Paleobiology Database. https://paleobiodb.org/Ověření stratigrafického a zeměpisného rozšíření rodů.
Adrain, J. M. (2011): Class Trilobita Walch, 1771. In: Zhang, Z.-Q. (ed.): Animal biodiversity — an outline of higher-level classification. Zootaxa, 3148, s. 104–109.Klasifikace řádů, kterou web používá jako výchozí.