Proetida · Phillipsiidae
Archegonus
Karbonský proetid, na kterém stojí členění spodnokarbonských trilobitů. Rod se dělí na řadu podrodů a jeho jméno proto v literatuře pokrývá širší okruh zvířat.
trilobiti.infoProetida · Phillipsiidae
Drobný proetid ze spodnokarbonského kulmu. V Česku patří k mála rodům, které dokládají, že trilobiti u nás nekončí devonem.
Stratigrafický rozsah
358,9-330,3 Ma · karbon
Spodní karbon, stupně tournai a visé. Rod se objevuje krátce po devonském vymírání a mizí ještě před koncem mississippu.
Zvětšit2 fotografieZploštělá schránka drobného karbonského trilobita rodu Liobole v jemnozrnné hornině.
Foto: AtmosPhysicistLicence: CC BY-SA 4.0Úpravy: Zmenšení při zachování poměru stran a převod do formátu WebP.
ZvětšitKompletní jedinec v desce shora, patrný hlavový i ocasní štít; sběr A. A. Scaife, jihozápadní Anglie.
Foto: AtmosPhysicistLicence: CC BY-SA 4.0Úpravy: Zmenšení při zachování poměru stran a převod do formátu WebP.
Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.
Od ostatních kulmských proetidů, hlavně od rodu Archegonus, se odlišuje hladkým povrchem a členěním ocasního štítu. Na otřelém materiálu z břidlic je rozdíl často nečitelný.
Prostředí. Jílovce a droby kulmské pánve, tedy hlubší, rychle zanášené prostředí. Vápnité polohy uvnitř jílovců obsahují hojnou faunu.
Potrava. Drobné tělo a stavba hypostomu odpovídají zvířeti, které sbíralo částice z povrchu dna. Přímý doklad o potravě chybí.
Ve světě. Kulmské pánve střední a západní Evropy, zejména Rýnské břidličné pohoří a Nízký Jeseník. Rozšíření sleduje pás hlubších pánví na severním okraji variského orogénu.
Způsob života. Obyvatel hlubšího šelfu: obýval hlubší, špatně osvětlené části šelfu. Stejně žilo 8 z 87 rodů atlasu.
Karbonské trilobity si málokdo spojí s Českem, protože pozornost patří Barrandienu. V kulmských jílovcích Nízkého Jeseníku ale trilobiti jsou – jen jich je málo, jsou drobní a patří výhradně k proetidům.
Tělo je malé a nenápadné: oválné, hladké, s hlavovým a ocasním štítem zhruba stejné délky. Glabela se dopředu zužuje a její postranní rýhy jsou tak mělké, že na zploštělém materiálu často zaniknou.
Nejpoužitelnějším znakem zůstává povrch. Zatímco příbuzný Archegonus bývá jemně zrnitý, u rodu Liobole je schránka hladká. Rozdíl je malý a na kusech z břidlic ho lze přehlédnout, takže určení do rodu vyžaduje dobré zachování.
Devonské vymírání skončilo pro všechny řády kromě proetidů. Karbonské rody proto vypadají podobně: drobné tělo, hladký povrch, žádné trny. Není to náhoda – přežila jediná linie a její stavba těla určila, jak trilobiti vypadali posledních sto milionů let své existence. Průběh popisuje kapitola ústup po ordoviku.
Materiál pochází z kulmu Nízkého Jeseníku, kde se v jílovcích vyskytují vápnité polohy s hojnou faunou. Nejznámější je Oblík u Dívčího Hradu na Bruntálsku. Prostředí je tu jiné než v barrandienských vápencích: hlubší pánev rychle zanášená materiálem z rostoucího pohoří.
Rod patří do řádu Proetida. Poslední řád, který přežil až na konec permu.
Vyzkoušet
Interaktivní
4 rody z atlasu mají rozsah, který se s tímhle překrývá. Řazeno podle délky překryvu, ne podle abecedy – nahoře jsou tedy ty, se kterými se Liobole potkával nejdéle.
Snadná záměna
Proetida · Phillipsiidae
Karbonský proetid, na kterém stojí členění spodnokarbonských trilobitů. Rod se dělí na řadu podrodů a jeho jméno proto v literatuře pokrývá širší okruh zvířat.
Proetida · Phillipsiidae
Karbonský trilobit, kterého Reed roku 1942 vyčlenil z rodu Phillipsia. Patří k nejběžnějším trilobitům britského a belgického uhelného vápence a je doložený i ze spodního karbonu Moravy.
Proetida · Phillipsiidae
Karbonský trilobit s nápadně vyklenutou, téměř kulovitou hlavou. Jméno se sto let používalo pro širokou směs karbonských proetidů a otázku jeho typového druhu musela řešit nomenklaturní komise.