Eldredgeops

Určovací znaky

1. Glabela je ještě silněji nafouklá než u rodu Phacops a přesahuje přední okraj hlavy.
2. Na spodním okraji hlavového štítu probíhá vyvýšená lišta, kterou typový druh rodu Phacops nemá.
3. Postranní části předtýlního kroužku jsou obdélníkovité, ne zaoblené.
4. Oční lalok a plocha mezi okem a glabelou jsou větší než u druhu Phacops latifrons.
5. Hruď má jedenáct článků; povrch je hustě pokrytý hrbolky, jejichž velikost odlišuje jednotlivé druhy.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká šelfová moře na okraji devonského kontinentu Laurussie. Nejčastěji jílovité vápence a břidlice s bohatou bentickou faunou mlžů, ramenonožců a mechovek.

Potrava. Rod se řadí mezi dravce nebo mrchožrouty. Zařazení stojí na stavbě ústního ústrojí, ne na obsahu trávicí trubice nebo na stopách po žíru.

Ve světě. Severovýchod a středozápad Spojených států, jihozápadní Ontario a Maroko. Nejznámější materiál pochází z devonských břidlic státu New York, z Ohia, Michiganu a Iowy.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Eldredgeops je nejběžnější trilobit severoamerického středního devonu a pravděpodobně nejsbíranější trilobit vůbec. Pensylvánie ho roku 1988 vyhlásila státní zkamenělinou — pod jménem Phacops rana, které tehdy ještě platilo a v obchodě se drží dodnes.

Podle čeho rod poznáte

Na první pohled jde o Phacops: klenutá hlava s nafouklou glabelou přesahující přední okraj, jedenáct hrudních článků, půlkruhový ocasní štít, žádné lícní trny a povrch pokrytý hrbolky. Rozdíly jsou drobné a je jich několik najednou — vyvýšená lišta na spodním okraji hlavy, obdélníkovité postranní části předtýlního kroužku, větší oční lalok a chybějící vráska za zadní svislou řadou čoček.

Žádný z těchto znaků nerozhoduje sám o sobě a část z nich odlišuje typový druh rodu Phacops, ne celý rod. Určování proto v praxi vychází z geografie a stratigrafie: severoamerický fakopid mladší než eifel patří sem.

Rod, na kterém se zkoušela teorie evoluce

Materiálu je hodně, pochází z dobře korelovaných vrstev a v oku se dá počítat konkrétní znak — počet svislých řad čoček. Právě tuhle kombinaci využil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Niles Eldredge, když sledoval, jak se počet řad mění napříč středodevonským sledem Severní Ameriky. Zjistil, že se nemění plynule: dlouhé úseky bez pohybu střídají krátké skoky, které navíc doprovázejí přesuny mezi oblastmi.

Tento rozbor se stal jedním ze dvou empirických základů teorie přerušovaných rovnovah, kterou Eldredge a Stephen Jay Gould publikovali roku 1972. Rodové jméno, které Wolfgang Struve zavedl roku 1990, na tuhle práci odkazuje. Pro čtenáře starší literatury z toho plyne praktická věc: všechno, co je o „Phacops rana“ napsané před rokem 1990, se týká tohoto rodu.

Hromadná nakupení hamiltonské skupiny

Ve středodevonských vrstvách hamiltonské skupiny ve státě New York se rod nachází ve shlucích — desítky až stovky jedinců na malé ploše, často v poloze svinutých schránek. Rozbor těchto nakupení ukázal, že nejde o jediný jev: část shluků vznikla naráz pohřbením živých zvířat při přívalu sedimentu, jiné odpovídají nahromadění svleček nebo splavených schránek. Rozlišit je lze podle toho, jak jsou exempláře orientované, zda jsou úplné a jak velcí jedinci se v nich vyskytují. Přehled výkladů shrnuje kapitola hromadná nakupení.

Skvrny na schránce

Na několika exemplářích z newyorských lokalit jsou zachované nepravidelné tmavé skvrny s výběžky, které se rozbíhají do stran. Že nejde o artefakt fosilizace, naznačuje srovnání s rodem Greenops z téhož naleziště, kde jsou obdobné skvrny uspořádané do řad. Tvar skvrn připomíná melanofory dnešních živočichů, tedy buňky, které mění velikost a s ní i zbarvení povrchu. Výklad je lákavý, ale opírá se o několik kusů; jestli zvíře barvu skutečně měnilo, doložit nelze.