Dechenella

Určovací znaky

1. Glabela se dopředu zužuje a nese tři páry zřetelných postranních rýh, které u většiny proetidů chybějí nebo jsou setřelé.
2. Ocasní štít je hustě členěný: osa má přes deset kroužků a pleurální pole odpovídající počet žeber.
3. Hruď má deset článků, jak je pro čeleď Proetidae závazné.
4. Lícní trny jsou dlouhé a tenké, u dobře zachovaných kusů sahají do první třetiny hrudi.
5. Oči jsou velké, holochroální a vyklenuté nad úroveň lící.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká šelfová moře s karbonátovým i jílovitým dnem. Rod je hojný v eifelských a givetských vápencích Eifelu, Ardenn a severoamerického středozápadu.

Potrava. Natantní hypostom a stavba končetin odpovídají sběru drobných částic z povrchu dna. Velikost očí ukazuje na zvíře aktivní za světla; o složení potravy přímý doklad není.

Ve světě. Střední devon Laurussie a přilehlých oblastí: Kanada, Spojené státy, Německo, Belgie, Francie, Polsko, Rusko, Maroko, Vietnam, Japonsko a Kolumbie. Z Česka je rod doložený z Moravy.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Čelechovice na Hané

Určit proetida do rodu obvykle znamená měřit a počítat, protože jednotlivé rody se od sebe liší málo. Dechenella je výjimka, kterou lze poznat na první pohled – glabela má hluboké postranní rýhy a ocasní štít je rozdělený do většího počtu kroužků a žeber než u kteréhokoli staršího příbuzného.

Podle čeho rod poznáte

Začněte glabelou. Tři páry rýh jsou u ní zřetelně vyryté, zatímco u rodu Proetus bývají sotva patrné. Druhý znak je ocasní štít: osa nese přes deset kroužků a pleurální pole odpovídající počet ostrých žeber, takže pygidium působí jemně rýhovaně. Hruď má deset článků, což platí pro celou čeleď Proetidae bez výjimky – devět článků znamená phillipsiida, tedy karbonského nebo permského příbuzného.

Rozlišení uvnitř podčeledi Dechenellinae je obtížnější. Rody Dechenella, Basidechenella a Monodechenella sdílejí stejný stavební plán a druhy se mezi nimi v literatuře stěhují. Určení podle jediného ocasního štítu je proto nespolehlivé.

Jméno vzniklé uvnitř jiného rodu

Kayser rod nezavedl jako samostatné jméno. Publikoval ho roku 1880 v práci nazvané „Dechenella, devonská skupina rodu Phillipsia“ – tedy jako podskupinu tehdy velmi široce pojatého rodu. Samostatné rodové postavení dostal až později a stejným způsobem se z něj postupně odčlenily další rody podčeledi.

Novější fylogenetické analýzy devonských proetidů ukazují, že ani takto zúžený rod nepředstavuje jedinou vývojovou větev: druhy řazené k rodům Dechenella a Basidechenella se na stromech objevují promíchané. Vymezení obou rodů je tedy otevřená otázka, ne uzavřená věc.

Kde ho hledat

Nejbohatší materiál pochází z Eifelu v Německu, z Arden a ze středodevonských vápenců Ontaria, Michiganu a Ohia. Rod je zde tak hojný, že se používá k rozlišování jednotlivých poloh uvnitř souvrství.

Český materiál je vázaný na Moravu: pochází z čelechovických vápenců u Prostějova, které se ukládaly v mělkém moři v eifelu a givetu. Z Barrandienu se rod uvádí vzácně a určení bývá otevřené, protože pražská pánev měla v témže období jiný ráz sedimentace. Vztahu devonských společenstev k prostředí uvnitř pánve se věnuje kapitola o potravě a způsobu života.

Proč zrovna proetidi

Rod žil v době, kdy trilobiti ustupovali. V devonu ubývalo řádů i rodů a ke konci období zbyl z celé třídy jediný řád – Proetida. Čím se to vysvětluje a proč jde zatím o výklad, ne o doložený mechanismus, rozebírá kapitola Ústup po ordoviku. Dechenella sama do karbonu nedožila; její místo zaujaly rody čeledi Phillipsiidae jako Cummingella.