Proetus

Určovací znaky

1. Hruď má vždy deset článků; odchylka od tohoto počtu vylučuje zařazení k rodu.
2. Hlavový i ocasní štít jsou přibližně stejně velké, obrys těla je pravidelně vejčitý.
3. Glabela je klenutá, dopředu se zužuje a je zaoblená; postranní rýhy jsou slabé.
4. Oči jsou velké, srpovitě protažené a holochroální, posazené blízko glabely.
5. Ocasní štít nese zřetelná žebra i osní kroužky a hladký, nezoubkovaný okraj.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Dobře prokysličená dna mělkých šelfových moří, od vápnitých kalů po útesové vápence. Rod se objevuje v běžných společenstvech se stopkovci a ramenonožci, ne v černých břidlicích.

Potrava. Stavba hypostomu i končetin odpovídá zvířeti, které přebíralo drobný organický materiál z povrchu dna. Velikost očí ukazuje na zvíře aktivní za světla; o vlastní potravě přímý doklad není.

Ve světě. Silur Evropy – Švédsko, Britské ostrovy, Estonsko, Německo, Irsko a Čechy – a devon Gondwany včetně Austrálie a severní Afriky. Rod patřil k nejrozšířenějším trilobitům svého věku.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Proetus je typovým rodem čeledi Proetidae i celého řádu Proetida. To znamená, že se podle něj definuje skupina, která jako jediná přečkala devonské vymírání a dožila až do konce permu. Samo zvíře přitom nemá jediný nápadný znak: hladká klenutá hlava, deset článků, oválný ocasní štít.

Podle čeho rod poznáte

Začněte počtem hrudních článků. Deset je pro čeleď závazné a odlišuje ji od aulacopleuridů, kteří jich mají víc. Druhý znak je poměr obou štítů – jsou skoro stejně velké, takže tělo má pravidelný vejčitý obrys bez výrazného předku a zádi.

Oči jsou velké a srpovitě protažené, posazené blízko glabely a vyklenuté nad úroveň lící. U dobře zachovaných kusů se dá napočítat jednotlivé čočky holochroálního oka. Povrch schránky je hladký nebo jen jemně zrnitý; hrbolky, trny ani žebrování na hlavě rod nemá.

Sběrný koš jménem Proetus

Steininger rod zavedl roku 1831 a v následujícím století se pod jeho jméno ukládalo skoro cokoli malého, hladkého a oválného od ordoviku po karbon. Výsledkem bylo několik set druhů, které spolu blízce nesouvisely. Revize ve druhé polovině dvacátého století je rozdělily do desítek samostatných rodů, takže Proetus v dnešním pojetí zahrnuje jen zlomek toho, co pod ním figuruje ve starší literatuře.

Pro čtenáře to má praktický důsledek: údaj „Proetus sp.“ ve sběratelském popisu nebo ve starším soupisu neznamená, že jde o tento rod. Databázové rozpětí od ordoviku do karbonu je zbytkem téhož zvyku a k dnešnímu vymezení rodu se nevztahuje.

Proč právě proetidi přežili

Devonská vymírání ukončila všechny ostatní řády trilobitů; do karbonu vstoupili jen proetidi. Výklad, který se pro to nabízí, i jeho slabé místo shrnuje kapitola Ústup po ordoviku. Rod Proetus sám do karbonu nedožil. Do permu se dostaly až pozdější rody téhož řádu, například Ditomopyge.

V Česku

Z Barrandienu je rod doložený ze silurského sledu pražské pánve, z vápenců a břidlic motolského a kopaninského souvrství v okolí Berouna. Miroslav Šnajdr zpracoval barrandienské proetidy jako celek a při té revizi se část jmen zavedených v devatenáctém století přesunula do jiných rodů. Ke konkrétní klasické lokalitě se rod v Česku vázat nedá, vyskytuje se roztroušeně.