Aulacopleura

Určovací znaky

1. Hruď má osmnáct až dvaadvacet článků, což je na proetida nezvykle mnoho.
2. Hlavový štít je půlkruhový a lemovaný širokým plochým okrajem, oddělený zřetelnou rýhou.
3. Lícní trny sahají dozadu ke druhému až čtvrtému hrudnímu článku.
4. Ocasní štít je nepatrný, tvořený několika splynulými články.
5. Glabela se dopředu zužuje a před ní zůstává znatelné předglabelární pole.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Jemný kal na dně pražské pánve. V loděnickém profilu se rod nachází v hustých nahromaděních na jednotlivých vrstevních plochách, tedy tam, kde zvířata žila.

Potrava. Hypostom není přirostlý k dublůře. U proetidů se tento takzvaně natantní typ vykládá jako znak zvířat, která sbírala drobné částice z povrchu sedimentu. Přímý doklad o potravě chybí.

Ve světě. Silur a devon Čech, Německa a Britských ostrovů, dále Kanada, Austrálie a Čína. Rod patřil k obyvatelům mělkých až středně hlubokých šelfových moří po obou stranách tehdejších oceánů.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Loděnice

Na kopci Na Černidlech u Loděnic obsahuje necelý metr a půl prachovců tisíce jedinců jediného druhu, Aulacopleura koninckii. Sbíralo se tu už ve čtyřicátých letech devatenáctého století pro Joachima Barranda, který druh roku 1846 popsal. Od té doby se na tomto materiálu sleduje růst podrobněji než u kteréhokoli jiného trilobita.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje délka hrudi. Osmnáct až dvaadvacet článků je na příslušníka řádu Proetida hodně: příbuzné Otarion jich má kolem čtrnácti, Cyphaspis jedenáct. Druhým znakem je široký plochý lem kolem hlavového štítu, oddělený od vypouklé části zřetelnou rýhou, a proti hrudi nepatrný ocasní štít.

Na zlomcích to nefunguje. Samotné kranidium se od otarionidních liší hlavně tvarem glabely, která se dopředu zužuje, místo aby se nafukovala. Na zploštělém materiálu je ten rozdíl na hraně čitelnosti a rozhodovat podle jednoho kusu se nevyplácí.

Proč se růst měří právě tady

Loděnický soubor má tři vlastnosti, které se jinde skoro nesejdou: jde o jediný druh, pochází z krátkého úseku sedimentu a obsahuje jedince všech velikostí od larev po dospělce. Hughes a jeho spoluautoři z více než deseti tisíc prohlédnutých exemplářů vybrali soubor 352 kusů, na kterých se dá měřit, jak se tělo měnilo mezi jednotlivými svlékáními.

Z těch měření vyšel růstový přírůstek 1,08 až 1,12 na jedno stadium, tedy osm až dvanáct procent délky. To je jedna z nejnižších hodnot, jaké byly u trilobitů zjištěny – zvíře rostlo pomalu a v mnoha drobných krocích.

Kolik článků má dospělý jedinec

U většiny trilobitů je počet hrudních článků v dospělosti pevný a slouží jako určovací znak. U Aulacopleura koninckii neplatí ani jedno: dospělí jedinci z jedné populace mají článků osmnáct, devatenáct, dvacet, jednadvacet nebo dvaadvacet. Soubor se tak dělí do pěti morfotypů, které se ale nedají oddělit jako samostatné druhy – liší se jen tímto jediným znakem.

Podle rozboru růstových řad se o tom, kolik článků jedinec nakonec bude mít, rozhodovalo brzy během vývoje, ne až na jeho konci. To je pozorování, které se opírá o statistiku velikostí, ne o přímý doklad; jiné vysvětlení stejného rozdělení dat zatím nikdo nepředložil.

Jak žil

Nahromadění stovek jedinců na jedné vrstevní ploše se dá vykládat dvojím způsobem: buď jde o původní hustotu populace, nebo o nakupení mrtvých schránek proudem. Uspořádání exemplářů, mezi nimiž jsou i stočení jedinci, mluví spíš pro první možnost. Stočení a jeho výklad rozebírá kapitola stočení a obrana.

Prostředí bylo klidné a jemnozrnné, bez stop po vlnění. Malé oči a natantní hypostom odpovídají zvířeti, které se pohybovalo po dně a sbíralo z něj drobné částice.