Koneprusia

Určovací znaky

1. Ocasní štít nese dlouhý pár okrajových trnů a mezi nimi ještě jeden nepárový trn ve střední rovině.
2. Hruď má deset článků, tedy o jeden víc než většina příbuzných odontopleuridů.
3. Osní kroužky hrudi nesou u řady druhů dozadu mířící trny, na prvních článcích za hlavou ale chybějí.
4. Týlní kroužek je protažený do dvojice dlouhých trnů, které se nestáčejí do závitu.
5. Povrch schránky je hustě pokrytý hrbolky, mezi nimiž vyrůstají drobné trny.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělké karbonátové prostředí útesů a jejich předpolí. V Česku jde o vápence koněpruské oblasti a pražské pánve, v Maroku o obdobné facie Anti-Atlasu a Tafilaltu.

Potrava. Stavba ústní oblasti odpovídá sběru drobných částic ze dna nebo z povrchu útesových nárostů. Doklad o skladbě potravy chybí, takže jde o odvození z tvaru schránky.

Ve světě. Devon Maroka, Německa, Francie, Austrálie a Severní Ameriky. Vedle Barrandienu je nejbohatší marocký Anti-Atlas, odkud pochází většina exemplářů v soukromých sbírkách.

Způsob života. Obyvatel útesů: vázaný na členité prostředí útesů a jejich okolí. Stejně žily 2 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Koněprusy

Rod Koneprusia nese jméno podle Koněprus, kde leží devonský útes s typovým materiálem. Vymezili ho Ferdinand Prantl a Alois Přibyl roku 1949. Kusy, které rod dnes zastupují ve sbírkách po celém světě, ale z drtivé většiny pocházejí z Maroka.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje ocasní štít. Vedle dlouhého páru okrajových trnů, jaký má celá čeleď, nese Koneprusia ještě jeden trn uprostřed, ve střední rovině těla. Tři trny mířící dozadu jsou znak, který se u ostatních ostnitých devonských rodů nevyskytuje.

Druhý spolehlivý údaj je počet hrudních článků: deset, tedy o jeden víc než u většiny příbuzných. Osní kroužky hrudi nesou u řady druhů vzhůru a dozadu mířící trny, na prvních dvou článcích za hlavou ale chybějí. Týlní kroužek je protažený do dvojice dlouhých trnů, které se – na rozdíl od rodu Dicranurus – nestáčejí do závitu.

Určení podle samotného hlavového štítu je nespolehlivé. Znaky, na kterých rod stojí, leží na opačném konci těla.

Jméno podle Koněprus

Typový druh popsal Otomar Pravoslav Novák roku 1883 jako Acidaspis fuscina. Druhové jméno je latinský název pro trojzubec a míří na tři ocasní trny. Prantl s Přibylem pro tento druh a jeho příbuzné o šest desetiletí později zavedli samostatný rod.

Český materiál pochází z pragských koněpruských vápenců a z mladších, eifelských vápenců, které nad útesem leží. Vedle Koněprus se rod zná i z dalších vápenců pražské pánve a z devonu Moravy. Kusy jsou drobné, tenkoskořepé a v drtivé většině neúplné; celé exempláře s trny jsou v českých sbírkách vzácností. Uložení typového materiálu z Barrandienu popisuje soupis typů Národního muzea.

Marocké kusy a jejich jména

V obchodě se pod jménem Koneprusia brutoni prodávají středodevonské exempláře z okolí Alnifu a Jebel Issoumour. Druh popsal Alberti roku 1983, část autorů ho ale považuje za mladší synonymum staršího jména Isoprusia tafilaltana z roku 1976. Na etiketách se proto objevují obě jména i dvojí rodové zařazení, aniž by šlo o jiná zvířata.

Trny se u těchto kusů uvolňují z tvrdého vápence a doplňují se častěji, než je na první pohled patrné. Týká se to i středního ocasního trnu, tedy právě toho znaku, na kterém určení rodu stojí.

Kde žila

Rod je vázaný na mělké karbonátové prostředí. V Čechách patří ke společenstvu koněpruského útesu, kde žije spolu s rody Cyphaspis a Odontochile; ve stejně starých pánevních vápencích okolí Prahy chybí nebo je vzácný. Stejnou vazbu na útesové a periútesové facie mají i marocké nálezy. Rozdíl mezi útesovým a pánevním společenstvem českého devonu rozebírá práce o devonských trilobitových společenstvech Barrandienu.