Cyphaspis

Určovací znaky

1. Glabela je kulovitě nafouklá a u odvozených druhů přesahuje dopředu přes předglabelární pole.
2. Hruď má jedenáct článků; u jediného známého kusu se napočítalo dvanáct.
3. Šestý osní kroužek hrudi nese u většiny druhů dozadu mířící trn, jinde jen hrbolek.
4. Lícní trny bývají dlouhé, u některých devonských druhů delší než celé tělo.
5. Ocasní štít je malý, se třemi až čtyřmi osními kroužky a jemně zrnitým povrchem.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Prostředí mělkých útesů a jejich předpolí. V Česku pochází materiál z organodetritických koněpruských vápenců, ve světě z devonských útesových a periútesových facií Maroka, Německa a Belgie.

Potrava. Natantní hypostom odpovídá sběru drobných částic ze dna. Nafouklá glabela se obvykle vykládá jako prostor pro objemný žaludek, což je odvození z tvaru schránky, ne doložený fakt.

Ve světě. Devon Maroka, Německa, Belgie, Turecka a Severní Ameriky, silur Kanady a Baltiky. Rod je rozšířený po obou stranách tehdejšího oceánu mezi Gondwanou a Laurussií.

Způsob života. Obyvatel útesů: vázaný na členité prostředí útesů a jejich okolí. Stejně žily 2 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Koněprusy
• Čelechovice na Hané

Cyphaspis je malý trilobit, který se pozná podle jediného detailu: hlavu má nafouklou do koule. U odvozených devonských druhů glabela vystupuje dopředu tak, že přečnívá přes lem hlavového štítu jako převislá bublina.

Podle čeho rod poznáte

Tři znaky stačí. Glabela je kulovitá a bez zřetelných postranních rýh. Hruď má jedenáct článků – počet, který u tohoto rodu drží napříč druhy; jediný známý exemplář s dvanácti články ukazuje, že ani zde nešlo o zcela pevný údaj. Na šestém osním kroužku hrudi sedí dozadu mířící trn.

Poslední znak je určující a zároveň nejhůř ověřitelný, protože právě osní trn se při zachování snadno ulomí. U nejstarších silurských druhů je na jeho místě jen hrbolek, takže jeho nepřítomnost rod nevylučuje.

Tvar glabely se přitom v čase mění a k určení druhu ji lze použít jen s ohledem na stáří vrstvy. Silurské a starší devonské druhy mají glabelu jen mírně vyklenutou a dopředu zaoblenou; u středodevonských se protahuje do kužele, který přečnívá přes přední lem. Ve stejném směru rostou i oči, u primitivních druhů drobné, u odvozených poměrně velké a vysunuté do boku.

Trn na šestém článku

Osní trn na jediném hrudním článku je mezi trilobity vzácný. Vyskytuje se v několika nepříbuzných skupinách a obvykle se vykládá jako obrana proti uchopení shora nebo jako opora při stočení. Ani jeden výklad není u tohoto rodu doložený přímo; k celé otázce se váže kapitola stočení a obrana.

Délka trnu se mezi druhy mění od dlouhé po žádnou a v čase přibývá. Přibývá i délka lícních trnů: středodevonské marocké druhy mají trny hlavového štítu a záhlaví protažené do několikanásobku délky vlastní schránky. Právě tyto druhy se dostaly do sběratelského oběhu pod přezdívkou „čertorohé“.

Koněpruský útes

Do Česka rod patří především jako součást fauny koněpruských vápenců, tedy spodnodevonského útesového tělesa u Berouna. Vedle něj tam žijí Koneprusia a Odontochile; společenstvo se výrazně liší od faun okolních pánevních vápenců téhož stáří. Starší česká literatura řadí zdejší druhy k rodu Otarion jako podrod Cyphaspis, takže v soupisech narazíte na obě podoby jména. Nejednotná je i čeleď: web rod vede v Aulacopleuridae, část databází v Otarionidae – v čem se výklady liší, rozebírá profil rodu Otarion.

Na co si dát pozor u koupených kusů

Trnité marocké exempláře se prodávají po tisících a jejich příprava je náročná. Trny bývají domodelované, u části kusů jde o složeninu z několika jedinců nebo o odlitek. Určovat rod podle délky trnů na komerčně preparovaném kusu proto nemá smysl – spolehlivější je počet hrudních článků a tvar glabely, tedy znaky, které se padělají hůř.