Dalmanites

Určovací znaky

1. Ocasní štít je trojúhelníkovitý a končí ostrým středním hrotem vybíhajícím z osy.
2. Oči jsou velké, schizochroální a vysoko vyklenuté nad povrch líce.
3. Glabela má hruškovitý obrys, dopředu se rozšiřuje a nese tři páry postranních rýh.
4. Hruď má jedenáct článků, což je u fakopidů obvyklý počet.
5. Osa ocasního štítu je štíhlá a má jedenáct až šestnáct kroužků, zatímco po stranách je jen šest nebo sedm žeber.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká šelfová moře s jemným kalovým i písčitým dnem. Nejbohatší materiál pochází ze silurských břidlic a vápenců východu Severní Ameriky a z britského wenlocku.

Potrava. Hypostom pevně spojený s předním okrajem hlavy odpovídá podle převažujícího výkladu dravci nebo mrchožroutovi. Doklad o potravě je nepřímý a opírá se o srovnání se stavbou ústního ústrojí u příbuzných fakopidů.

Ve světě. Severní a Jižní Amerika, Británie, Skandinávie, Pobaltí a Ukrajina; nejvíc nálezů pochází ze Spojených států. Z Česka není rod v úzkém pojetí doložený, přestože ho popsal Barrande.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Dalmanites je rod, který popsal Barrande, ale který se v Čechách nenajde. Jméno dostal po švédském přírodovědci Johanu Wilhelmu Dalmanovi a dnes se pojí hlavně se silurskými břidlicemi státu New York, odkud pochází většina exemplářů ve sbírkách i v obchodě.

Podle čeho rod poznáte

Tři znaky dohromady: hruškovitá glabela rozšířená dopředu, velké schizochroální oči vyklenuté vysoko nad líci a trojúhelníkovitý ocasní štít vybíhající v ostrý střední hrot. Hruď má jedenáct článků, tedy počet obvyklý pro celý řád Phacopida.

Poměry uvnitř ocasního štítu jsou pro určení užitečnější než jeho obrys: osa se rozpadá do jedenácti až šestnácti kroužků, zatímco po stranách je jen šest nebo sedm žeber. Podle samotného hrotu rod určit nelze – vybíhající ocasní štít mají dalmanitidi společný a najdete ho i u Dalmanitiny a u Odontochile.

Proč ho Barrande popsal, když ho v Čechách není

Barrande rod zavedl v prvním dílu Systému silurien roku 1852 a zařadil do něj i české druhy, na kterých pracoval. Vymezení rodu se ale během dalších sto padesáti let zúžilo: české dalmanitidy dnes vedou jiné rody – ordovické patří k Dalmanitině, devonské k Odontochile a k několika dalším. Rod Dalmanites v úzkém pojetí proto z Barrandienu doložený není, přestože vznikl při práci na českém materiálu.

Podobný osud potkal řadu Barrandových rodů. Rozdělování původně širokých rodů do užších celků je u trilobitů běžné a znamená, že staré určení v muzejní vitríně a dnešní jméno téhož kusu se často liší. U dalmanitidů je to navíc obtížné rozsoudit: přední okraj hlavy i počet článků v ocasním štítu se v této skupině mění i mezi blízkými druhy, takže hranice mezi rody stojí na kombinaci znaků, které jednotlivě nestačí.

Stejný důvod stojí za nejistotou ve stratigrafickém rozsahu. Podle toho, jaké druhy se v rodu ponechají, začíná Dalmanites buď ve svrchním ordoviku, nebo až v siluru, a končí buď ve spodním, nebo ve středním devonu.

Oči, které vidí dokola

Schizochroální oči rodu jsou vysoké, na příčném řezu polokruhové a nesou několik set velkých oddělených čoček. Zorné pole takového oka pokrývá téměř celý obzor kolem zvířete a zároveň sahá dost vysoko nad vodorovnou rovinu. U rodů žijících na dně se to obvykle vykládá jako přizpůsobení k sledování okolí bez nutnosti otáčet celým tělem.

Stavbě schizochroálního oka, které nemá obdobu u žádného jiného členovce, se věnuje přehled řádu Phacopida. U rodu Dalmanites je na exemplářích z newyorských břidlic zachovaná dost dobře na to, aby se jednotlivé čočky daly spočítat pouhým okem.