Comura

Určovací znaky

1. Oči jsou schizochroální, tedy složené z několika set velkých oddělených čoček.
2. Hruď má jedenáct článků, jak je u podčeledi Asteropyginae pravidlem.
3. Konec každé hrudní pleury přechází v tenký, dlouhý a mírně zahnutý trn.
4. Ocasní štít má pět párů žeber, z nichž každé končí trnem, a uprostřed zadního okraje výběžek.
5. Glabela se směrem dopředu rozšiřuje a je oddělená hlubokými rýhami.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Dno mělkých šelfových moří na severním okraji Gondwany a v rýnské oblasti. Marocké nálezy pocházejí z vápnitých poloh uvnitř jílovitého sledu Anti-Atlasu.

Potrava. Stavba hypostomu odpovídá u fakopidů zpracování měkké potravy z povrchu dna nebo drobných živočichů. U tohoto rodu jde o odvození z příbuzenství, ne o vlastní doklad.

Ve světě. Svrchní ems až eifel Německa (Eifel a rýnské břidličné pohoří), Francie (Armorický masiv), Španělska a Maroka. Z české pánve rod doložený není.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Comura vypadá jako odontopleurid: z každého hrudního článku vybíhá dlouhý trn, ocasní štít má trnitý obvod a celé zvíře působí jako rozevřený hřeben. Přesto do téhle skupiny nepatří. Jde o fakopida z podčeledi Asteropyginae – příbuzného rodů Hollardops a Psychopyge, tedy zvířat, která ostnatá nejsou.

Podle čeho rod poznáte

Nejdřív je potřeba vyloučit odontopleuridy, protože právě s nimi se rod v obchodě i v laických soupisech plete. Rozhodují dvě věci. Comura má schizochroální oči, tedy oči složené z několika set velkých čoček, které jsou od sebe oddělené – takové oči má jen podřád Phacopina a žádný odontopleurid. A má jedenáct hrudních článků, zatímco odontopleuridi mají devět nebo deset. Stavbu obou typů oka rozebírá kapitola oči a vidění.

Uvnitř asteropyginů rozhoduje délka trnů. Konce hrudních pleur přecházejí v tenké, dlouhé a mírně dozadu zahnuté výběžky, které jsou u některých druhů delší než šířka samotného těla. Ocasní štít má pět párů žeber, každé zakončené trnem, a uprostřed zadního okraje ještě nepárový výběžek. Glabela se dopředu rozšiřuje, jak je pro celou podčeleď typické.

Marocký bultyncki

Druh Comura bultyncki popsal Pierre Morzadec roku 2001 v revizi asteropyginů marockého Anti-Atlasu. Pochází ze svrchního emsu a je to nejostnatější zástupce celé podčeledi: trny hrudi a ocasu jsou tenké, dlouhé a stojí volně, takže preparovaný kus tvoří převážně vzduch.

Právě proto jde o materiál, u kterého je obtížné oddělit původní schránku od doplňku: domodelovat chybějící trn je rychlejší než ho odkrýt a na jednom kuse se běžně sejdou části z několika jedinců. Údaj o délce trnů odečtený z prodávaného exempláře proto nemá váhu, dokud není zřejmé, kudy vede hranice preparace.

Proč právě tolik trnů

Rod je jedním z případů, kdy se ostnitost vyvinula ve skupině, která ji jinak nemá. Asteropyginové mají obvykle jen krátké trny na koncích pleur; u tohoto rodu se prodloužily do několikanásobku. Podobný posun proběhl nezávisle u odontopleuridů a u některých lichidů – což je hlavní argument pro to, že trny řešily nějakou opakující se úlohu, ne pouhou náhodu.

Které úlohy, se nedá rozhodnout. Obrana proti spolknutí, opora na měkkém dně a rozptýlení proudu jsou tři výklady, které se navzájem nevylučují a u téhož zvířete mohly platit současně. Přímý doklad – třeba zhojené zranění ve tvaru čelistí dravce – u tohoto rodu chybí.

Kde ho hledat

Typový druh pochází z eifelské oblasti v Německu, další druhy z Armorického masivu ve Francii a ze Španělska. Prakticky všechny exempláře v oběhu jsou ale marocké, z Anti-Atlasu. V Barrandienu rod doložený není: české spodnodevonské asteropyginy zastupují jiné rody a ostnitost tohoto stupně mezi nimi nemá obdobu.