Odontochile

Určovací znaky

1. Oko je nápadně velké, sahá téměř k postrannímu i zadnímu okraji hlavy a zvedá se výš než glabela.
2. Lícní trny jsou dlouhé a dosahují dozadu až k ocasnímu štítu.
3. Přední lalok glabely je mnohem širší než laloky za ním a je vyklenutý; lícní šev probíhá před předglabelární rýhou.
4. Ocasní štít má šestnáct až dvacet kroužků osy a třináct až čtrnáct hlubokých postranních rýh, na konci vybíhá v krátký hrot.
5. Hruď má jedenáct článků s listovitě zakončenými konci, které míří dozadu zhruba pod třicetistupňovým úhlem.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Karbonátové dno spodnodevonského moře pražské pánve, od útesových vápenců u Koněprus po kalové vápence a břidlice v pánevních polohách mimo útes.

Potrava. Hypostom je protáhlý a na zadním okraji nese tři výrazné trny doplněné dvěma slabšími po stranách. Taková stavba se vykládá jako přizpůsobení dravce nebo mrchožrouta; přímý doklad o potravě chybí.

Ve světě. Čechy a Maroko dávají většinu nálezů. Rod je dále uváděný z Alžírska, Španělska, Německa, Francie, Kazachstánu, Kanady, Spojených států, Austrálie, Bolívie a Číny; část těchto údajů pochází ze starší literatury, která rod pojímala šířeji.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Koněprusy

Odontochile je největší trilobit, na který lze v českém spodním devonu narazit v úplném stavu. Deska koněpruského vápence s více než deseticentimetrovou schránkou, dlouhými lícními trny a okem sahajícím téměř k okraji hlavy patří k tomu, co z devonu Barrandienu nejčastěji putuje do vitrín.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje oko. Je tak velké, že se téměř dotýká postranní i zadní okrajové rýhy hlavy, a zvedá se výš než samotná glabela. Druhý znak je délka lícních trnů: sahají dozadu až k ocasnímu štítu, zatímco u příbuzného rodu Dalmanites končí zhruba u osmého hrudního článku.

Ocasní štít je trojúhelníkovitý a končí krátkým hrotem, což samo o sobě nestačí – hrot mají dalmanitidi společný. Užitečnější je počítat: osa ocasního štítu má šestnáct až dvacet kroužků a po stranách je třináct až čtrnáct hlubokých rýh. Podle těchto čísel se rod odliší od rodů Reussiana a Zlichovaspis, které se v českém devonu vyskytují spolu s ním.

Jméno z pražské dílny

Rod zavedli roku 1847 Ignaz Hawle a August Carl Joseph Corda v pražském soupisu českých trilobitů. Práce vznikla souběžně s Barrandovým výzkumem a Barrande ji přijal odmítavě – vytýkal jí ukvapené popisy a nadbytek nově zaváděných rodů. Většina jmen z tohoto soupisu později skutečně zanikla. Odontochile patří k menšině, která se v revizích udržela; ze stejné práce pochází i několik dodnes platných druhových jmen rodu Reedops.

Vymezení rodu se přesto zúžilo. Silurské druhy z Austrálie a z Číny, které se pod tímto jménem uváděly, patří k jiným dalmanitidům a v současné literatuře je rod omezený na spodní devon. Nálezy z Bolívie a ze Spojených států je nutné brát s toutéž výhradou.

Kde ho v Barrandienu hledat

Rod prochází pragskými vápenci pražské pánve ve dvou odlišných prostředích. V útesových koněpruských vápencích roste do největších rozměrů a doprovází ho fauna, která jinde v pánvi chybí – Koneprusia, Cyphaspis a četné skutellidy. Mimo útes, v kalových dvorecko-prokopských a řeporyjských vápencích, tvoří spolu s rodem Reedops společenstvo, které Ivo Chlupáč vyčlenil právě podle těchto dvou rodů. Nejmladší české nálezy pocházejí z dalejských břidlic, tedy z konce spodního devonu.

K čemu bylo tak velké oko

Oční plocha zabírá téměř celou volnou líci a je vyklenutá tak, že zorné pole sahá vysoko nad vodorovnou rovinu. U zvířete žijícího na dně se to obvykle vykládá jako sledování prostoru nad sebou – směru, ze kterého přichází většina nebezpečí. Výklad je pravděpodobný, ale nepřímý: stejně velké oko mají i dalmanitidi z hlubších poloh, kde bylo světla málo, takže samotná velikost o způsobu života nerozhoduje. Stavbou a optikou schizochroálního oka se zabývá kapitola oči a vidění.