Terataspis

Určovací znaky

1. Přední lalok glabely je nafouklý do boule, která se u kořene zaškrcuje.
2. Ocasní štít je velký a štítovitý, po stranách se čtyřmi páry mírně zahnutých trnů s ostny.
3. Hruď má jedenáct článků, jak je u lichidů obvyklé.
4. Celý povrch schránky pokrývají trny a hrbolky nestejné velikosti.
5. Hypostom je téměř plochý a ledvinovitého obrysu.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Dno mělkého tropického šelfu na okraji Laurussie, v prostředí vápnitých usazenin s bohatou bentickou faunou.

Potrava. Obvykle se vykládá jako sběrač organických zbytků, který si přilepšoval drobnými živočichy ve dnu. Výklad vychází z velikosti těla a stavby ústní oblasti, přímý doklad chybí.

Ve světě. Spodní devon východu Severní Ameriky: stát New York a Ontario, s dalšími záznamy z kanadského severozápadu. Z Evropy ani z české pánve rod doložený není.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Terataspis je zvíře, které nikdo nikdy nevykopal celé. Známý je z úlomků – hlavových štítů, jednotlivých článků, kusů ocasu – a všechno ostatní je složenina. Podle ní měřil kolem šedesáti centimetrů, což ho řadí mezi tři největší známé trilobity vůbec.

Jak se skládá obr z úlomků

Rozptýlené části schránky pocházejí ze schoharského souvrství ve státě New York. Rekonstrukce se opírá o to, že jednotlivé části lze poměrově porovnat s menšími, úplně známými lichidy: pokud u nich hlavový štít odpovídá určitému podílu délky těla, dá se ze samotné hlavy odhadnout celek.

Postup má dvě slabiny. Za prvé nikdo neví, jestli obří druh držel stejné proporce jako jeho drobní příbuzní – velká zvířata mívají poměry posunuté. Za druhé není jisté, že všechny úlomky patří jednomu druhu. Údaj o šedesáti centimetrech je proto odhad s rozpětím, ne změřená hodnota, a v literatuře se objevují čísla od zhruba půl metru po sedmdesát centimetrů.

Podle čeho rod poznáte

U tak nápadného zvířete je určování snadné jen zdánlivě. Rozhodující je přední lalok glabely, který je nafouklý do boule a u kořene se zaškrcuje, a ocasní štít se čtyřmi páry zahnutých trnů opatřených dalšími ostny. Celý povrch pokrývají trny a hrbolky velmi nestejné velikosti – právě podle nich se izolované úlomky k rodu přiřazují.

Hruď má jedenáct článků, což je u lichidů běžné, a k určení tedy nepomůže. Drobné kusy schránky jsou od jiných ostnitých lichidů k nerozeznání.

Kde je v pořadí největších

Nejdelší doložený trilobit je Isotelus rex z ordoviku Manitoby, jehož úplný exemplář měří přes sedmdesát centimetrů. Ještě větší rozměry se odhadují u ordovických obrů z Portugalska, kde jsou ovšem k dispozici jen otisky bez schránky. Terataspis stojí mezi nimi a tvoří výjimku hned dvojím způsobem: je devonský, tedy z doby, kdy už pestrost trilobitů klesala, a je jediný z této trojice, který je zároveň hustě ostnatý.

Kombinace obřího vzrůstu a trnů je neobvyklá. Trny se obvykle vykládají jako obrana a velká zvířata je potřebují méně; u tohoto rodu se proto častěji uvažuje o jejich úloze při rozložení váhy na měkkém dně nebo o smyslové funkci hrbolatého povrchu. Doklad pro žádnou z možností není a povrchové struktury rozebírá kapitola o povrchu schránky.

Devonský útesový svět

Vrstvy, ze kterých rod pochází, se ukládaly v mělkém tropickém moři na okraji Laurussie, tedy v prostředí bohatém na korály, mechovky a ramenonožce. Obdobné prostředí vzniklo o něco dřív i v Čechách, na koněpruském útesu. Rozdíl je v tom, že česká útesová fauna obří formy nezná – největší barrandienští devonští trilobiti se pohybují v řádu centimetrů. Jak se pestrost trilobitů v devonu vyvíjela, shrnuje kapitola ústup po ordoviku.