Asaphus

Určovací znaky

1. Hlavový i ocasní štít jsou půlkruhové a nemají lem oddělený rýhou ani zlomem vyklenutí.
2. Glabela je dlouhá a sahá až k přednímu okraji hlavy; postranní rýhy jsou nezřetelné nebo chybějí.
3. Hruď má osm článků, jejichž boční rýhy probíhají šikmo dozadu.
4. Osa ocasního štítu je dlouhá, s rovnoběžnými stranami, a vzadu se ztrácí v hladké ploše.
5. Lícní kouty jsou zaoblené; jen u několika druhů vybíhají v trn.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká epikontinentální moře baltského kontinentu s karbonátovým dnem. Vrstvy s tímto rodem se ukládaly pomalu a jsou bohaté na celé, nezdeformované schránky.

Potrava. Vidličnatý hypostom a stavba přední části hlavy odpovídají zvířeti, které prohledávalo povrch dna a mělkou vrstvu sedimentu. Přímý doklad o složení potravy chybí, výklad se opírá o srovnání s ostatními asafidy.

Ve světě. Baltika: Švédsko, Estonsko, Norsko a okolí Petrohradu. Z jiných kontinentů rod v moderním vymezení doložený není.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Vrstvy vápenců u Petrohradu a v Estonsku obsahují tolik celých schránek rodu Asaphus, že se podle nich odedávna členily a jmenovaly. Rod je také nejnázornějším příkladem toho, jak trilobit vyřešil problém vidění při životě na dně: u části druhů se oči postupně vysunuly na stopky.

Podle čeho rod poznáte

Určení stojí na třech znacích, které jsou čitelné i na obroušeném kusu. Hlava i ocas jsou půlkruhové a nemají lem – žádná rýha ani zlom vyklenutí je neodděluje od okraje. Glabela sahá dopředu až k okraji hlavy a její postranní rýhy jsou setřené. Hruď má osm článků, což je počet, který rod sdílí s většinou asafidů.

Určení do druhu stojí hlavně na tvaru a výšce očí a na obrysu ocasní osy. Právě proto se rod hodí ke sledování postupných změn: druhy z navazujících vrstev tvoří řady, ve kterých se jeden znak mění krok za krokem.

Oči na stopkách

U několika baltských linií rodu se zorná plocha oka zvedla nad povrch hlavy na výběžek. Nejdál to dotáhl druh Asaphus kowalewskii – ten mívá stopky delší než polovinu hlavového štítu a část autorů ho vede v samostatném rodu Neoasaphus. Obvyklý výklad zní, že zvíře leželo zahrabané v jemném dnu a nad sediment vysunovalo jen oči, podobně jako periskop.

Výklad je opřený o polohu a sklon zorných ploch, ne o nález zvířete v původní poloze. Sám o sobě neříká, jestli šlo o obranu před dravci, o číhanou na kořist, nebo o obojí. Oči zůstávají holochroální, tedy stavěné z těsně nasazených drobných čoček – vysunula se celá zorná plocha, ne jednotlivé čočky.

Sběrné jméno devatenáctého století

Brongniart rod zavedl v roce 1822 a v následujících desetiletích do něj přibylo tolik druhů, že se z něj stalo skladiště pro každého hladkého trilobita s velkým ocasním štítem. Většina těchto druhů byla mezitím přeřazena – i mimo řád Asaphida. Ve starší literatuře proto pod jménem Asaphus najdete zvířata, která spolu nemají mnoho společného.

Barrandienu se to týká také: Barrandovy druhy popsané jako Asaphus dnes patří k rodům jako Nobiliasaphus. Samotný rod Asaphus v moderním pojetí z Barrandienu doložený není – v české ordovické pánvi převažovaly jiné čeledi asafidů, vázané na okraj Gondwany, zatímco Asaphus zůstal na Baltice.