Carolinites

Určovací znaky

1. Oči jsou velké a zabírají podstatnou část volných lící, takže hlava vypadá spíš jako dva zorné orgány s glabelou mezi nimi.
2. Glabela je hranatá, silně vyklenutá a dopředu mírně rozšířená.
3. Osní část těla je nápadně vypouklá a proti postranním lalokům široká.
4. Hruď má deset článků; jejich konce vybíhají v krátké hroty.
5. Ocasní štít má dvě až čtyři osní prstence, u některých druhů s uzlíky nebo s dozadu vybíhajícím trnem.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Otevřený oceán v pásu zhruba mezi třiceti stupni severní a jižní šířky. Schránky se ukládaly do sedimentů šelfů i hlubších pánví, protože zvíře žilo nad nimi, ne v nich.

Potrava. Předpokládá se lov drobného planktonu ve vodním sloupci. Výklad se opírá o tvar těla, o postavení očí a o srovnání s dnešními pelagickými korýši; obsah střeva ani končetiny známé nejsou.

Ve světě. Nálezy jsou známé ze Severní i Jižní Ameriky, Evropy, Asie, Austrálie a arktických oblastí. Druh Carolinites genacinaca byl zjištěný na všech ordovických paleokontinentech, což je mezi trilobity ojedinělé.

Žil ve volné vodě nad dnem; poznává se podle velkých očí a lehké schránky.

Většina trilobitů se najde v pásmu několika set kilometrů a v jedné pánvi. Druh Carolinites genacinaca byl zjištěný v Utahu, v Austrálii, ve Skandinávii, v Číně i v Arktidě – tedy na všech ordovických kontinentech, které tehdy ležely v tropech. Takové rozšíření nedokáže vysvětlit nic jiného než život ve vodním sloupci otevřeného oceánu.

Podle čeho rod poznáte

Hlava je téměř celá oko. Volné líce zabírají velké oči s mnoha úzkými, těsně vedle sebe posazenými čočkami a glabela mezi nimi působí jako hranatý sloupek. Osní část těla je silně vyklenutá a proti postranním lalokům široká, takže zvíře v příčném řezu připomíná spíš korýše než plochého trilobita ze dna.

Hruď má deset článků a jejich konce vybíhají v krátké hroty. Ocasní štít je malý, se dvěma až čtyřmi osními prstenci; u některých druhů z něj dozadu vybíhá trn. Na drobném a často rozpadlém materiálu se rod nejsnáze pozná podle samostatných volných lící s velkým okem – ty se ve vzorku obvykle najdou dřív než celé tělo.

Co se dá vyčíst z očí

Optická stavba oka je u pelagických trilobitů použitelná jako hloubkoměr. McCormick a Fortey porovnali rozměry a rozestupy čoček u tohoto rodu a u Pricyclopyge a došli k závěru, že se obě zvířata pohybovala v různých hloubkách: Carolinites měl oči přizpůsobené dobře osvětlené vodě blízko hladiny, zatímco cyklopygidi jsou stavění pro šero pod ní.

Postup má hlavu i patu, protože vychází z fyzikálních vlastností kalcitových čoček, ne z podobnosti s dnešními zvířaty. Výsledek je přesto odvozený: měří se optický výkon, ne skutečná hloubka, ve které zvíře plavalo.

Sporné zařazení

Čeleď Telephinidae se v Treatise vede v řádu Proetida a tak ji používá i tento atlas. Adrain v roce 2011 navrhl ponechat v proetidech jen dvě čeledi a zbytek včetně telefinidů přesunout do nově vymezeného řádu Aulacopleurida. Návrh se v literatuře používá souběžně se starším řazením a shoda zatím není; u rodu Carolinites proto podle použité práce najdete obojí.

Proč v Česku není

Pražská pánev ležela v ordoviku ve vysokých jižních šířkách, u okraje Gondwany, tedy mimo tropický pás, ve kterém tento rod žil. Českou obdobou pelagického trilobita s velkýma očima je Cyclopyge ze šáreckého souvrství – zvíře s podobným způsobem života, ale přizpůsobené chladnější a temnější vodě.