Selenopeltis

Určovací znaky

1. Z konců hrudních článků vybíhají dlouhé, dozadu zahnuté trny; u velkých jedinců jsou srovnatelné s délkou těla.
2. Lícní trny mají stejnou délku jako hrudní a společně s nimi tvoří souvislý věnec kolem celého zvířete.
3. Ocasní štít je nepatrný a nese jeden pár dlouhých trnů, jako u všech odontopleuridů.
4. Glabela je hrbolatá, rozdělená do laloků a dosahuje téměř k přednímu okraji hlavy; hruď má u odontopleuridů nejvýše deset článků.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělké až středně hluboké šelfové moře na severním okraji Gondwany. V Čechách je rod vázaný na pískovce a droby svrchního ordoviku.

Potrava. Obvykle se řadí mezi sběrače drobné potravy z povrchu dna. Z jednoho českého exempláře jsou popsané dutiny vyložené jako zbytky trávicích výběžků – první doklad tohoto druhu u celého řádu.

Ve světě. Severní okraj Gondwany a Perunika: Čechy, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Turecko, Maroko a Irák. Britské nálezy odpovídají poloze Avalonie.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Zahořany

Odontopleuridi jsou nejtrnitější trilobiti a Selenopeltis je mezi nimi největší. Zvíře, jehož tělo měří pár centimetrů, zabírá i s trny plochu dlaně. Rod popsali Hawle a Corda roku 1847 z barrandienského materiálu, ale veřejnosti ho zpopularizovaly až úplné exempláře z ordoviku marockého Anti-Atlasu.

Podle čeho rod poznáte

Rozhodují trny. Z konce každého hrudního článku vybíhá dlouhý, mírně dozadu zahnutý trn, lícní trny mají srovnatelnou délku a ocasní štít nese ještě jeden pár. Dohromady tvoří souvislý věnec, který obklopuje celé zvíře. Poměr mezi tělem a trny je pro rod určující: u ostatních českých odontopleuridů jsou trny kratší a méně pravidelné.

Vlastní tělo je proti tomu drobné. Glabela je hrbolatá a rozdělená do laloků, které dosahují téměř k přednímu okraji hlavy; ocasní štít je nepatrný. Hruď má u čeledi Odontopleuridae nejvýše deset článků, což je proti dlouhé kambrické hrudi výrazná redukce.

Úplný exemplář je vzácný. Schránka je tenká a láme se přesně tam, kde trn nasedá na článek – nejčastěji se proto najde jen střed těla, ze kterého trčí pahýly.

K čemu byly trny

Nabízejí se tři výklady a žádný z nich se zatím nepodařilo vyloučit. Trny mohly bránit polknutí, mohly rozložit váhu zvířete na měkkém dně jako sněžnice, a mohly sloužit ke stabilizaci v proudu. Pro obranný výklad mluví to, že se trny objevují opakovaně a nezávisle v několika liniích trilobitů, přímé doklady v podobě zhojených zranění jsou ale u tohoto rodu vzácné.

Proti obrannému výkladu se občas namítá, že tak tenká schránka by predátorovi stejně neodolala. Námitka platí jen zčásti: trny nemusejí být pevné, stačí, aby zvětšily rozměr sousta. Podrobněji se výkladu trnů věnuje kapitola povrch schránky a přehled celé skupiny řád Odontopleurida.

Cizopasníci a přisedlí sousedé

Na schránkách tohoto rodu z pražské pánve se vzácně najdou přisedlé organismy – mechovky a ramenonožci, kteří jinak v týchž vrstvách obsazují hlavně schránky konulárií. Nejde o častý jev, ale je vypovídající: buď zvíře nosilo osadníky za života, nebo schránka po smrti ležela na dně dost dlouho, aby se na ni stačili usadit. Rozlišit obě možnosti lze podle toho, kde na schránce přisedlí sedí a jestli respektují její orientaci vůči proudu.

Z jednoho českého exempláře jsou navíc popsané dutiny pod zadní částí glabely a v ose hrudních článků, vyložené jako pozůstatky párovitých trávicích výběžků. Byl to první takový doklad z celého řádu.

Kde ho hledat

České nálezy pocházejí z pískovců letenského souvrství v okolí Prahy a Berouna a z drob souvrství zahořanského. Druh S. buchii, na kterém rod stojí, popsal Barrande roku 1846 právě z letenského souvrství; typový materiál je uložený v Národním muzeu. Mimo Čechy je rod znám z Francie, Iberie, Itálie, Turecka, Iráku a hlavně z Maroka, kde vydatná naleziště Anti-Atlasu poskytují exempláře i s neporušenými trny.