Bumastus

Určovací znaky

1. Trojí podélné členění těla je setřené natolik, že osní a boční laloky lze rozeznat jen podle mělkých prohlubní na hrudi.
2. Osní lalok je proti bočním nezvykle široký, takže hruď působí jako souvislý pás.
3. Hlavový štít je velký, silně vyklenutý a hladký; glabela téměř splývá s pevnými lícemi.
4. Ocasní štít je stejně velký jako hlavový, půlkruhový a bez jakéhokoli znatelného členění.
5. Hruď má deset úzkých článků a lícní kouty jsou zaoblené, bez trnů.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká teplá moře, nejčastěji útesové a krinoidové vápence. Rod patří k faunám osvětleného dna nad hladinou vlnění.

Potrava. Přímý doklad o potravě chybí. Uvažuje se o sběru odumřelé organické hmoty i o lovu drobných živočichů; obojí je odvozené z celkové stavby těla, protože končetiny ani hypostom nejsou u tohoto rodu dobře známé.

Ve světě. Severní a Jižní Amerika, Evropa včetně Británie, Skandinávie, Pobaltí a Česka, dále Asie a Austrálie. Nálezy pocházejí převážně z útesových vápenců.

Způsob života. Rýpal v sedimentu: zarýval se do měkkého sedimentu, kde hledal potravu i úkryt. Stejně žily 4 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Loděnice
• Praha-Řeporyje

Jméno rodu je latinské označení pro hrozen s velkými bobulemi a Murchison ho zvolil podle tvaru: schránka je natolik vyklenutá a hladká, že na ní trojí podélné členění, podle kterého se trilobiti jmenují, skoro nelze najít. Zbývají velké oči – a právě ty nesou většinu toho, co se o způsobu života tohoto rodu tvrdí.

Podle čeho rod poznáte

Hlava i ocas jsou velké, půlkruhové a bez rýh. Mezi nimi je deset úzkých hrudních článků, na kterých se osní lalok pozná jen podle mělkých prohlubní; osní část je navíc proti bočním lalokům nezvykle široká. Lícní kouty jsou zaoblené, trny žádné. Povrch schránky je u většiny druhů pokrytý jemnými vpichy.

Ze všech rodů se setřenými rýhami zašel Bumastus nejdál: hlavový štít je hladký úplně a na ocasním nezůstal jediný náznak členění. Podle samotného ocasního štítu proto rod určit nelze. Že hladký obrys o příbuznosti nevypovídá, protože vznikl u trilobitů opakovaně, rozebírá profil rodu Illaenus.

Jak Murchison rod odlišil

Murchison exempláře nejprve přiřadil k rodu Isotelus – velikost, tvar i hladká hlava tomu odpovídaly. Rozešel se s tímto určením kvůli dvěma věcem: hruď má u druhu B. barriensis deset článků, zatímco Isotelus má osm, a podélné členění je u nového rodu setřené ještě víc. Nakonec rozhodl právě stupeň setření hlavového štítu.

Druhové jméno barriensis pochází z lidového pojmenování „barrský trilobit“, které se používalo pro hojné nálezy ve vápencích u Great Barr ve Staffordshiru.

Oči nad sedimentem

Zaoblený hladký tvar bez výstupků se vykládá jako přizpůsobení k zahrabávání a velké oči jako doklad, že zvíře leželo zahrabané pozadu a nad povrchem drželo jen zorné plochy. Jejich poloha po stranách hlavy dává na každou stranu zorné pole zhruba půlkruhu, což k takovému výkladu sedí.

Proti tomu stojí dvě věci: schránka nebyla nikdy nalezena v poloze odpovídající noře a kloubení hrudi illaenidů se lépe hodí ke zvířeti, které přelézá nerovné dno. Rod se také uměl dokonale stočit do koule, což se vykládá jako obrana i jako způsob, jak přečkat vyplavení z dna vlnobitím. Podrobněji se stočení věnuje kapitola stočení a obrana.

Rod v českém siluru

V pražské pánvi provází rod celý silur: doložený je z želkovického, motolského i kopaninského souvrství, tedy z vrstev odkrytých mimo jiné u Loděnic a v řeporyjských lomech. Nejčastějším českým druhem je Bumastus bouchardi.

Zařazení rodu do čeledi není ustálené. Starší práce ho vedou v čeledi Illaenidae vedle rodů Illaenus a Ectillaenus, novější klasifikace ho řadí do čeledi Styginidae. Řád Corynexochida jako celek je přitom sám považovaný za nejspíš umělý, takže se posun tohoto druhu dá čekat i nadále.