Illaenus

Určovací znaky

1. Hlavový štít je vysoko klenutý, s prudce spadající přední částí a bez rýh na povrchu.
2. Glabela není ohraničená rýhami; její hranice se dá odhadnout jen podle změny vyklenutí.
3. Oči sedí daleko od osy hlavy, blíž k jejímu okraji než ke glabele.
4. Hruď má deset článků, což je horní hodnota rozpětí známého u čeledi Illaenidae.
5. Ocasní štít je hladký a nemá znatelné členění na osu a boční laloky.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká karbonátová moře baltského kontinentu. Nálezy pocházejí z vápenců, ve kterých se schránky často zachovaly nezploštělé a stočené.

Potrava. Hladká schránka bez trnů a bez specializovaného hypostomu odpovídá zvířeti sbírajícímu potravu z povrchu dna. Údaje o potravě jsou u tohoto rodu odvozené ze stavby těla, přímý doklad chybí.

Ve světě. Baltoskandie a evropská část Ruska, dále nálezy ze Severní Ameriky, Číny a severní Afriky, jejichž zařazení závisí na tom, jak široce se rod vymezí.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Illaenus je typový rod čeledi Illaenidae a zároveň jméno, které v 19. a 20. století pohltilo skoro každého trilobita s hladkou, vyklenutou schránkou. Rozplétání tohoto uzlu trvá dodnes a týká se i českých nálezů.

Podle čeho rod poznáte

Hlavový štít je vysoko klenutý a dopředu prudce spadá, takže z boku připomíná přilbu. Rýhy kolem glabely chybějí; kde glabela končí, se dá odhadnout jen podle změny vyklenutí. Oči sedí daleko od osy, blíž k okraji hlavy.

Hruď má deset článků – u čeledi Illaenidae je to horní hodnota známého rozpětí, které začíná na osmi. Právě podle nižšího počtu vymezil Salter rod Octillaenus, jehož jméno na osm článků přímo odkazuje.

Lícní kouty jsou u většiny druhů zaoblené, u některých vybíhají v krátký, dozadu zahnutý trn. Ocasní štít je hladký a členění na osu a boční laloky na něm nejde rozeznat.

Sběrná škatule na hladké trilobity

Dalman rod zavedl v roce 1827 a od té doby se do něj řadilo všechno, co mělo setřené rýhy a velký ocasní štít. Následek je patrný na číslech: pod jménem Illaenus bylo popsáno kolem padesáti druhů z celého světa a databázové záznamy vedené na tento rod sahají od spodního ordoviku po silur, přestože rod v úzkém pojetí zabírá jen část středního ordoviku.

Revize proto postupně vyčleňují jednotlivé skupiny do samostatných rodů. Barrandovy české druhy z pražské pánve se rozdělily mezi rody Ectillaenus, Stenopareia, Zbirovia a Zdicella, takže Illaenus v dnešním úzkém vymezení mezi české trilobity nepatří. Ve starší literatuře a na starých sbírkových štítcích ho ale na barrandienském materiálu najdete běžně.

Efasace jako opakovaný vývojový trend

Setření rýh a hrbolků na povrchu schránky vzniklo u trilobitů nezávisle mnohokrát: kromě illaenidů se objevuje i u rodů Bumastus a Trimerus, které patří jinam. To má praktický důsledek – hladký obrys je znak nespolehlivý, protože nevypovídá o příbuznosti, ale o způsobu života nebo o prostředí.

Nejčastěji se efasace vykládá jako přizpůsobení k zahrabávání nebo k pohybu v jemném sedimentu, kde hrany a rýhy překážejí. Rozbor kloubení hrudních článků u illaenidů ale ukázal, že jejich hruď dovolovala silné prohnutí hřbetem nahoru; podle tohoto výkladu šlo spíš o zvířata pohyblivá po nerovném dně než o zahrabávače. Spor není uzavřený a u jednotlivých rodů může vyznít jinak.