Ampyx

Určovací znaky

1. Z vrcholu vyklenuté glabely vybíhá dopředu jediný silný trn, který je nasazený nad předním okrajem hlavy.
2. Z obou lícních částí hlavy vybíhají dozadu dva tenké trny, často delší než celé tělo.
3. Oči chybějí, hlava je hladká a bez postranních glabelárních rýh.
4. Hruď má pět až šest článků, ocasní štít je krátký a trojúhelníkovitý.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Jemné bahnité dno vnějšího šelfu v chladnějších mořích na okraji Gondwany a v Baltice. Nálezy pocházejí z prostředí s klidnou sedimentací a jen občasnými bouřkovými polohami.

Potrava. Přímé doklady o potravě chybějí. Stavba hypostomu odpovídá zvířeti, které sbíralo částice z povrchu sedimentu; slepota a dlouhé trny se obvykle vykládají jako přizpůsobení k životu na měkkém dně bez potřeby vidět.

Ve světě. Ordovické šelfové sedimenty Evropy, severní Afriky, Severní i Jižní Ameriky a Asie. Nejbohatší materiál pochází z marockého souvrství Fezouata a ze skandinávských vápenců.

Způsob života. Lezec po dně: pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy. Stejně žilo 61 z 87 rodů atlasu.

Rod Ampyx vypadá jako trilobit sestavený ze tří jehel a jednoho hladkého štítku. Z vyklenuté glabely míří dopředu jeden dlouhý trn, z lícních částí hlavy vybíhají dozadu dva další, a mezi nimi zůstává drobné tělo o šesti hrudních článcích. Oči nemá – celá čeleď Raphiophoridae je slepá.

Podle čeho rod poznáte

Trojice trnů je znak, který nelze přehlédnout ani na neúplném kusu. Čelní trn vyrůstá z vrcholu glabely a bývá tlustší než oba zadní; ty jsou tenké a u dobře zachovaných exemplářů delší než celá schránka. Glabela je hladká, bez postranních rýh, a dopředu se rozšiřuje do vyklenutého laloku.

Uvnitř čeledi se ale rody podle celkového vzhledu rozlišit nedají. Rozhoduje tvar čelního trnu, jeho nasazení a proporce glabely – a právě tady leží nejčastější omyl na českém materiálu. Barrande popisoval barrandienské rafiofority pod jménem Ampyx, dnes se ale vedou v rodech Raphiophorus a Lonchodomas. Vlastní rod Ampyx z Barrandienu doložený není, i když se ve starší literatuře s tímto jménem setkáte.

Zástup, který se zachoval v celku

V roce 2019 popsal tým Jeana Vanniera v časopise Scientific Reports několik shluků druhu Ampyx priscus z marockého souvrství Fezouata, starých zhruba 480 milionů let. Jedinci v nich neleží náhodně: tvoří řady, ve kterých míří všichni stejným směrem a dotýkají se navzájem trny. Autoři argumentují, že takové uspořádání nevzniká pouhým splavením proudem, protože proud by těla srovnal podle osy toku, ne za sebe.

Nabízejí dva výklady. Buď šlo o hromadný přesun do hlubších poloh vyvolaný bouřkami, nebo o cestu na místa rozmnožování. Rozhodnout mezi nimi zatím nejde. V obou případech musela slepá zvířata držet řadu bez zraku – dotykem trnů a nejspíš i chemickými podněty. Hromadné výskyty ordovických trilobitů se přitom vykládají i jinak: portugalské nálezy velkých asafidů se dávají do souvislosti se svlékáním nebo s rozmnožováním, ne s přesunem.

K čemu byly trny

Pro trny se u slepých rodů obvykle uvádějí tři výklady: obrana, opora na měkkém dně a zvětšení plochy těla, které ztěžuje zapadnutí do bahna. Vzájemně se nevylučují a pro rod Ampyx není žádný z nich přímo doložený. Marocké shluky přidávají čtvrtou možnost, totiž že trny sloužily i ke kontaktu mezi jedinci; jde ale o výklad odvozený z jediného typu nálezu.

O tom, jak se výklady trnů opírají o zhojená zranění a o stavbu schránky, píše kapitola stočení a obrana.