Pricyclopyge

Určovací znaky

1. Oči obtáčejí glabelu tvaru obrácené hrušky a zabírají většinu hlavového štítu.
2. Třetí hrudní článek nese dvojici okrouhlých terčíků, jaké nemá žádný jiný trilobit.
3. Hruď má šest článků, jejichž postranní laloky se dozadu rozšiřují.
4. Ocasní štít je více než dvakrát širší než delší a má tři až čtyři osní prstence.
5. Čočky v oku jsou uspořádané do šestiúhelníkové mřížky se středy asi 0,25 mm od sebe.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Voda nad hlubším šelfem a nad svahem, na spodní hranici průniku světla. Rod doprovázejí graptolity a slepí trilobiti hlubokovodních společenstev.

Potrava. Optika oka odpovídá lovci, který v šeru sledoval pohyb; převažující výklad mluví o drobném planktonu. Doklad z obsahu trávicí soustavy chybí, jde o odvození ze stavby těla.

Ve světě. Čechy, Francie, Británie a Čína. Nálezy se soustředí podél okrajů Gondwany a Avalonie, tedy do pásu hlubších šelfů mimo tropické mělčiny.

Žil ve volné vodě nad dnem; poznává se podle velkých očí a lehké schránky.

České lokality

• Praha-Šárka

Na třetím hrudním článku rodu Pricyclopyge sedí dvojice okrouhlých terčíků. Nic podobného nemá žádný jiný trilobit a jejich výklad jako světélkujících orgánů patří k nejodvážnějším tvrzením, jaká se o trilobitech píšou.

Podle čeho rod poznáte

Hlavu vyplňují oči tak, že mezi nimi zbývá jen úzká glabela ve tvaru obrácené hrušky – vpředu široká, dozadu zúžená. Lícní trny nejsou. Hruď má šest článků a jejich postranní laloky se dozadu rozšiřují, takže tělo je nejširší až u poslední pleury. Ocasní štít je nízký, více než dvakrát širší než delší.

Terčíky na třetím článku jsou rozhodující znak, pokud se ovšem dochovala hruď. U samotných hlavových štítů, kterých je v materiálu většina, se určuje podle obrysu glabely a podle toho, jak daleko dopředu oční plochy zasahují.

K čemu byly ty dva terčíky

Terčíky se vykládají jako místa se světélkujícím orgánem. Argument je nepřímý: obdobné orgány mají dnešní korýši a ryby ze stejné hloubkové vrstvy a jejich poloha na břišní straně u těchto zvířat souvisí s tím, že plavou obrácená. Z uložení terčíků se proto odvozuje, že Pricyclopyge plaval hřbetem dolů. Přímý důkaz chybí a stejně dobře se dá uvažovat o smyslových polích nebo o místech úponu svalů.

Oči, ze kterých se odečítá hloubka

McCormick a Fortey porovnali optiku očí u rodu Pricyclopyge a u Carolinites. Počet čoček, jejich velikost a rozestupy určují, kolik světla oko posbírá a jak jemné rozlišení má. Vyšlo z toho, že obě zvířata plavala v odlišné hloubce: Carolinites patřil k hladině a do tropů, Pricyclopyge žil hlouběji a v horších světelných podmínkách. Metoda je zajímavá tím, že hloubku odvozuje ze samotné schránky, nezávisle na sedimentu, ve kterém se zvíře našlo. Pro Pricyclopyge z toho vychází hloubka kolem 175 metrů, tedy spodní okraj pásma, kam ještě proniká denní světlo.

Šárka: svlékání a jedna kousnutá oční plocha

Druh Pricyclopyge binodosa je nejběžnějším cyklopygidem šáreckého souvrství, které patří k nejbohatším trilobitovým jednotkám Evropy – popsáno je z něj přes dvě stě druhů. Fauna se zachovala v křemitých konkrecích, tedy prostorově, ne zploštěle.

Na svlečkách tohoto druhu je vidět, že zvíře odhazovalo obě volné líce spojené dohromady, a to i s oční plochou. To je konfigurace, která se u trilobitů opakuje jen u některých skupin a používá se ke srovnávání způsobů svlékání mezi rody. Z téhož souvrství pochází také exemplář s nepravidelně zhojenou oční plochou; výklad mluví o neúspěšném útoku hlavonožce. Zhojená poranění patří k mála dokladům predace na trilobitech, které lze brát vážně, protože samotné zlomeniny schránky mohou vzniknout i po smrti zvířete.