Encrinurus

Určovací znaky

1. Hlavový štít i glabela jsou pokryté nestejně velkými hrbolky, jejichž rozmístění slouží k rozlišení druhů.
2. Oči sedí na krátkých stopkách vyvýšených nad povrch líce.
3. Ocasní štít je dlouhý a trojúhelníkovitý; jeho osa má víc kroužků, než kolik je po stranách žeber.
4. Glabela se dopředu rozšiřuje a je od volných lící oddělená hlubokou rýhou.
5. Hruď má jedenáct článků se zaobleně zakončenými pleurami, bez volných trnů.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká šelfová moře s karbonátovým dnem, často v sousedství korálových a stromatoporových staveb. Nejbohatší materiál pochází ze silurských vápenců Británie, Gotlandu a Severní Ameriky.

Potrava. Vyvýšené oči a nízké tělo odpovídají zvířeti, které se pohybovalo po dně a sbíralo z něj drobnou potravu. Výklad stojí na poloze očí a na tvaru hypostomu, přímý doklad o potravě chybí.

Ve světě. Evropa, Severní i Jižní Amerika, Asie, Austrálie a severní Afrika. Nejvíc publikovaných nálezů pochází z Kanady, Británie, Spojených států, Skandinávie a Pobaltí.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Hlavový štít rodu Encrinurus je pokrytý hrbolky různé velikosti, mezi kterými vystupují oči nesené na krátkých stopkách. Přezdívku strawberry-head trilobite si rod vysloužil u britských sběratelů podle povrchu, který připomíná nažky na jahodě.

Podle čeho rod poznáte

Hrbolky nejsou náhodné. Jejich počet a rozmístění na středním laloku hlavového štítu je u encrinuridů stálý natolik, že se používá jako druhový znak; revize rodu proto pracují s očíslovanými řadami hrbolků. Pro určení na výchozu z toho plyne praktický důsledek: otřelý nebo zvětralý kus, na kterém se hrbolky setřely, se do druhu zařadit nedá.

Druhým znakem je ocasní štít. Je dlouhý, trojúhelníkovitý, a jeho osa se rozpadá do většího počtu kroužků, než kolik je po stranách pleurálních žeber. Tenhle nepoměr je pro čeleď natolik typický, že se podle něj určuje i samostatně nalezené pygidium. Na žebrovaný ocasní štít odkazuje i jméno rodu: řecké enkrinos je lilijice, oura ocas, a členění pygidia skutečně připomíná článek lilijicového stonku.

Typový druh a spor o jméno

Rod zavedl Hermann Emmrich roku 1844, aniž by jednoznačně určil typový druh. Ustálit ho musela až Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu, která pro rod stanovila druh popsaný Wahlenbergem roku 1821 jako Entomostracites punctatus; dnes se vede jako Encrinurus punctatus. Lektotypem je ocasní štít z wenlockských vrstev Gotlandu – tedy opět ta část těla, na které stojí určování celé čeledi.

Kolem typového druhu se vymezuje skupina blízkých forem, které se odlišují právě uspořádáním hrbolků na hlavovém štítu a na ocasním štítu. Britské exempláře z okolí Malvernu patří k nejlépe zachovanému materiálu této skupiny a bývají zdrojem obrázků v učebnicích.

Oči na stopkách

Vyvýšené oči nesou trilobiti tehdy, když jim zorné pole stíní vlastní tělo nebo sediment. U tohoto rodu jsou stopky krátké – jde spíš o pahorky než o stvoly – ale stačí k tomu, aby oči vyčnívaly nad obrys hlavy. Obvyklý výklad je, že zvíře leželo nízko nad dnem nebo částečně zabořené a přesto sledovalo okolí. Doklad je nepřímý: opírá se o polohu očí a o srovnání s dalšími rody, které mají oči vyvýšené a nacházejí se v podobných sedimentech.

V Česku vzácný, jinde běžný

Encrinurus patří v siluru k rozšířeným rodům – nálezy jsou známé z Kanady, Británie, Spojených států, Skandinávie, Pobaltí, Číny i Austrálie. V Barrandienu je ale doložený jen ojediněle. České encrinuridy zastupuje především rod Cromus, který má stejnou stavbu ocasního štítu i stopkaté oči, ale jemnější ohrbolení.