Onnia

Určovací znaky

1. Hlavový štít lemuje široký děrovaný pruh, ve kterém jsou jamky uspořádané do několika souběžných oblouků.
2. Z týlního kroužku vybíhá u mnoha exemplářů dozadu dlouhý tenký trn.
3. Oči a hřbetní lícní švy chybějí, hlava se svlékala v jednom kuse.
4. Hruď má šest článků, ocasní štít je krátký a splývá s obrysem těla.
5. Lícní trny jsou dlouhé, tenké a mírně prohnuté dovnitř.

Odborné pojmy z těchto vět vysvětluje slovník.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Jílovité a prachovité sedimenty vnějšího šelfu na severním okraji Gondwany. V pražské pánvi jde o vrstvy uložené pod hladinou vlnění, kde je fauna jinak chudá.

Potrava. Lem s jamkami se vykládá jako součást aparátu na zachytávání částic z proudu vody vytvářeného pod hlavou. Zvíře bylo slepé, což s tímto způsobem života nijak nekoliduje; přímý doklad o potravě však chybí.

Ve světě. Peri-gondwanské oblasti a jejich okolí: Čechy, Británie, Francie, Španělsko, Portugalsko, Sardinie, Maroko a Venezuela, ojediněle i Québec. Rozšíření kopíruje pás chladnějších moří na okraji Gondwany.

Způsob života. Filtrátor: zpracovával drobné částice z vody nebo z rozvířeného sedimentu. Stejně žily 3 z 87 rodů atlasu.

České lokality

• Zahořany

Rod Onnia dal jméno stupni: onnian je nejvyšší část britského caradocu a její čtyři zóny se vymezují právě druhy a poddruhy tohoto trilobita. Jméno rodu i stupně pochází od říčky Onny v Shropshiru, kde leží typový profil. Zároveň jde o jeden z mála trinukleidů, které se dají v Česku najít v počtu, jaký umožňuje sledovat proměnlivost uvnitř populace.

Podle čeho rod poznáte

Stavba těla je pro celou čeleď stejná: široký děrovaný lem kolem hlavy, šest hrudních článků, krátký ocasní štít, dlouhé lícní trny a žádné oči. Rozlišovacím znakem je uspořádání jamek. U rodu Onnia leží jamky v několika souběžných obloucích sledujících okraj hlavy a jejich počet je uvnitř druhu překvapivě stálý – studie typového profilu v Shropshiru ukázala, že rozdělení jamek se v následujících vrstvách mění jen málo, a i tak stačí k rozlišení dvou poddruhů.

Druhý nápadný znak je trn na týlním kroužku. U marockých kusů bývá dlouhý a dobře patrný, na zploštělém českém materiálu často chybí nebo je odlomený. Chybějící trn tedy určení nevylučuje.

V Čechách nastoupil po rodu Deanaspis

Revize trinukleidů pražské pánve, kterou publikoval Frederick Shaw v roce 1995, uvádí z barrandienského ordoviku sedm rodů a popisuje mezi nimi vývojovou posloupnost: starší Deanaspis je ve vyšších vrstvách nahrazený rodem Onnia. Táž změna se sleduje i na Sardinii, v Maroku, ve Španělsku a v Británii, což z ní dělá použitelné korelační vodítko mezi pánvemi severní Gondwany.

Z českých jednotek jsou zástupci rodu doložení z letenského, zahořanského a bohdaleckého souvrství. Nejde o vzácnost: v některých polohách tvoří hlavové štíty s lemem podstatnou část zkamenělin, které lze z vrstvy vyklepat.

Co se z hromadných nálezů dá číst

Marocké desky s desítkami jedinců na jedné ploše se prodávají jako doklad hromadného úhynu. Zacházet s nimi tak je předčasné. U trinukleidů se hlavový štít při svlékání odděloval vcelku a odhozené exuvie se od mrtvých těl na první pohled nerozliší – bohatá vrstva tedy může být záznamem opakovaného svlékání na jednom místě stejně dobře jako jednorázové katastrofy. Rozhodnout se dá jen rozborem toho, jak jsou jednotlivé části schránky vůči sobě uložené.

Slepota jako pravidlo, ne výjimka

Trinukleidi ztratili oči už na počátku své historie a žádný jejich rod je nemá. Vazba na jemnozrnné sedimenty pod hladinou vlnění, kde bylo světla málo, se s tím obvykle spojuje. Výklad je pravděpodobný, ale není prokázaný: slepé jsou i rody z mělčích poloh, takže hloubka sama celou věc nevysvětlí. O tom, co se z očí a z jejich ztráty dá vyčíst, píše kapitola oči a vidění.