Srovnávací stůl rodů trilobitů

Co se z tabulky pozná a co ne

Řádky jsou vybrané tak, aby šly porovnat okem: počet hrudních článků, typ očí a obvyklá délka jsou čísla nebo krátké hodnoty. Poslední řádek je naopak text o častých záměnách – tam, kde tabulka nestačí, je odpověď v něm.

Obvyklá délka je délka dospělého jedince podél osy těla; u ostnitých rodů se do ní počítají i trny. Mladší jedinci téhož rodu bývají mnohonásobně menší, takže se podle velikosti určovat nedá. Řádek s českými lokalitami vypisuje jen naleziště, která web popisuje – rod se v Česku může vyskytovat i jinde.

Zdroje údajů

Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.
Adrain, J. M. (2011): Class Trilobita Walch, 1771. In: Zhang, Z.-Q. (ed.): Animal biodiversity — an outline of higher-level classification. Zootaxa, 3148, s. 104–109. https://doi.org/10.11646/zootaxa.3148.1.15Klasifikace řádů, kterou web používá jako výchozí.
The Paleobiology Database (průběžně aktualizováno): Paleobiology Database. https://paleobiodb.org/Ověření stratigrafického a zeměpisného rozšíření rodů.

Vlastnost	Agnostus	Agraulos	Ampyx	Ananaspis	Archegonus	Asaphus	Aulacopleura	Basidechenella	Bohemoharpes	Bumastus	Calymene	Carolinites	Ceraurus	Colpocoryphe	Comura	Conocoryphe	Cromus	Cryptolithus	Cummingella	Cyclopyge	Cyphaspis	Dalmanites	Dalmanitina	Deanaspis	Dechenella	Dicranurus	Ditomopyge	Drotops	Eccaparadoxides	Ectillaenus	Eldredgeops	Ellipsocephalus	Elrathia	Encrinurus	Eoharpes	Erbenochile	Flexicalymene	Greenops	Griffithides	Harpes	Hollardops	Hydrocephalus	Hypodicranotus	Cheirurus	Illaenus	Isotelus	Kettneraspis	Koneprusia	Liobole	Marrolithus	Nobiliasaphus	Odontochile	Odontopleura	Ogygopsis	Olenellus	Olenoides	Olenus	Onnia	Ormathops	Otarion	Paladin	Paradoxides	Peronopsis	Phacops	Placoparia	Pricyclopyge	Prionocheilus	Proetus	Pseudophillipsia	Psychopyge	Ptychoparia	Radiaspis	Redlichia	Reedops	Remopleurides	Sao	Scutellum	Selenopeltis	Scharyia	Schizoproetus	Sphaerexochus	Terataspis	Thysanopeltis	Triarthrus	Trimerus	Walliserops	Warburgella
Fotografie												bez fotografie																															bez fotografie																																				bez fotografie	bez fotografie		bez fotografie	bez fotografie
Řád	Agnostida	Ptychopariida	Asaphida	Phacopida	Proetida	Asaphida	Proetida	Proetida	Harpetida	Corynexochida	Phacopida	Proetida	Phacopida	Phacopida	Phacopida	Ptychopariida	Phacopida	Asaphida	Proetida	Asaphida	Proetida	Phacopida	Phacopida	Asaphida	Proetida	Odontopleurida	Proetida	Phacopida	Redlichiida	Corynexochida	Phacopida	Redlichiida	Ptychopariida	Phacopida	Harpetida	Phacopida	Phacopida	Phacopida	Proetida	Harpetida	Phacopida	Redlichiida	Asaphida	Phacopida	Corynexochida	Asaphida	Odontopleurida	Odontopleurida	Proetida	Asaphida	Asaphida	Phacopida	Odontopleurida	Corynexochida	Redlichiida	Corynexochida	Ptychopariida	Asaphida	Phacopida	Proetida	Proetida	Redlichiida	Agnostida	Phacopida	Phacopida	Asaphida	Phacopida	Proetida	Proetida	Phacopida	Ptychopariida	Odontopleurida	Redlichiida	Phacopida	Asaphida	Ptychopariida	Corynexochida	Odontopleurida	Proetida	Proetida	Phacopida	Lichida	Corynexochida	Ptychopariida	Phacopida	Phacopida	Proetida
Čeleď	Agnostidae	Agraulidae	Raphiophoridae	Phacopidae	Phillipsiidae	Asaphidae	Aulacopleuridae	Proetidae	Harpetidae	Styginidae	Calymenidae	Telephinidae	Cheiruridae	Calymenidae	Acastidae	Conocoryphidae	Encrinuridae	Trinucleidae	Phillipsiidae	Cyclopygidae	Aulacopleuridae	Dalmanitidae	Dalmanitidae	Trinucleidae	Proetidae	Odontopleuridae	Phillipsiidae	Phacopidae	Paradoxididae	Illaenidae	Phacopidae	Ellipsocephalidae	Alokistocaridae	Encrinuridae	Harpetidae	Acastidae	Calymenidae	Acastidae	Phillipsiidae	Harpetidae	Acastidae	Paradoxididae	Remopleurididae	Cheiruridae	Illaenidae	Asaphidae	Odontopleuridae	Odontopleuridae	Phillipsiidae	Trinucleidae	Asaphidae	Dalmanitidae	Odontopleuridae	Dorypygidae	Olenellidae	Dorypygidae	Olenidae	Trinucleidae	Dalmanitidae	Aulacopleuridae	Phillipsiidae	Paradoxididae	Peronopsidae	Phacopidae	Pliomeridae	Cyclopygidae	Pharostomatidae	Proetidae	Phillipsiidae	Acastidae	Ptychopariidae	Odontopleuridae	Redlichiidae	Phacopidae	Remopleurididae	Solenopleuridae	Styginidae	Odontopleuridae	Scharyiidae	Proetidae	Cheiruridae	Lichidae	Styginidae	Olenidae	Homalonotidae	Acastidae	Proetidae
Typový druh	Agnostus pisiformis (Wahlenberg, 1818)	Agraulos ceticephalus (Barrande, 1846)	Ampyx nasutus Dalman, 1827	Ananaspis fecunda (Barrande, 1852)	Archegonus aequalis (Meyer, 1831)	Asaphus expansus (Wahlenberg, 1821)	Aulacopleura koninckii (Barrande, 1846)	Basidechenella kayseri (Richter, 1909)	Bohemoharpes naumanni (Barrande, 1852)	Bumastus barriensis Murchison, 1839	Calymene blumenbachii Brongniart, 1822	Carolinites bulbosa Kobayashi, 1940	Ceraurus pleurexanthemus Green, 1832	Colpocoryphe arago (Rouault, 1849)	Comura cometa (Rudolf Richter, 1909)	Conocoryphe sulzeri (Schlotheim, 1823)	Cromus beaumonti Barrande, 1852	Cryptolithus tessellatus Green, 1832	Cummingella jonesii (Portlock, 1843)	Cyclopyge rediviva (Barrande, 1846)	Cyphaspis ceratophthalma (Goldfuss, 1843)	Dalmanites caudatus (Brünnich, 1781)	Dalmanitina socialis (Barrande, 1846)	Deanaspis bedinanensis (Dean, 1967)	Dechenella verneuili (Barrande, 1852)	Dicranurus hamatus Conrad, 1841	Ditomopyge scitula (Meek & Worthen, 1865)	Drotops megalomanicus Struve, 1990	Eccaparadoxides pusillus (Barrande, 1846)	Ectillaenus perovalis (Murchison, 1839)	Eldredgeops milleri (Stewart, 1927)	Ellipsocephalus hoffi (Schlotheim, 1823)	Elrathia kingii (Meek, 1870)	Encrinurus punctatus (Wahlenberg, 1821)	Eoharpes primus (Barrande, 1872)	Erbenochile erbeni (Alberti, 1981)	Flexicalymene caractaci (Salter, 1865)	Greenops boothi (Green, 1837)	Griffithides longiceps Portlock, 1843	Harpes macrocephalus Goldfuss, 1839	Hollardops mesocristata (Le Maître, 1952)	Hydrocephalus carens Barrande, 1846	Hypodicranotus striatulus (Walcott, 1875)	Cheirurus insignis Beyrich, 1845	Illaenus crassicauda (Wahlenberg, 1826)	Isotelus gigas DeKay, 1824	Kettneraspis pigra (Barrande, 1872)	Koneprusia fuscina (Novák, 1883)	Liobole glabra (Holzapfel, 1889)	Marrolithus favus (Salter, 1847)	Nobiliasaphus nobilis (Barrande, 1846)	Odontochile hausmanni (Brongniart, 1822)	Odontopleura ovata Emmrich, 1839	Ogygopsis klotzi (Rominger, 1887)	Olenellus thompsoni (Hall, 1859)	Olenoides nevadensis (Meek, 1870)	Olenus gibbosus (Wahlenberg, 1818)	Onnia superba (Bancroft, 1929)	Ormathops atavus (Barrande, 1872)	Otarion diffractum Zenker, 1833	Paladin morrowensis (Mather, 1915)	Paradoxides paradoxissimus (Wahlenberg, 1821)	Peronopsis integra (Beyrich, 1845)	Phacops latifrons (Bronn, 1825)	Placoparia zippei (Boeck, 1828)	Pricyclopyge prisca (Barrande, 1872)	Prionocheilus verneuili Rouault, 1847	Proetus concinnus (Dalman, 1827)	Pseudophillipsia sumatrensis (Roemer, 1880)	Psychopyge elegans Termier & Termier, 1950	Ptychoparia striata (Emmrich, 1839)	Radiaspis radiata (Goldfuss, 1843)	Redlichia noetlingi (Redlich, 1899)	Reedops bronni (Barrande, 1846)	Remopleurides colbii Portlock, 1843	Sao hirsuta Barrande, 1846	Scutellum costatum Pusch, 1833	Selenopeltis buchii (Barrande, 1846)	Scharyia micropyga (Hawle & Corda, 1847)	Schizoproetus celechovicensis (Smyčka, 1895)	Sphaerexochus mirus Beyrich, 1845	Terataspis grandis (Hall, 1861)	Thysanopeltis speciosa Hawle & Corda, 1847	Triarthrus beckii Green, 1832	Trimerus delphinocephalus Green, 1832	Walliserops trifurcatus Morzadec, 2001	Warburgella stokesii (Murchison, 1839)
Popsal	Brongniart, 1822	Hawle & Corda, 1847	Dalman, 1827	Campbell, 1967	Burmeister, 1843	Brongniart, 1822	Hawle & Corda, 1847	Richter, 1912	Vaněk, 1963	Murchison, 1839	Brongniart, 1822	Kobayashi, 1940	Green, 1832	Novák & Perner, 1918	Richter & Richter, 1926	Hawle & Corda, 1847	Barrande, 1852	Green, 1832	Reed, 1942	Hawle & Corda, 1847	Burmeister, 1843	Barrande, 1852	Reed, 1905	Hughes, Ingham & Addison, 1975	Kayser, 1880	Conrad, 1841	Newell, 1931	Struve, 1990	Šnajdr, 1957	Salter, 1867	Struve, 1990	Zenker, 1833	Walcott, 1924	Emmrich, 1844	Raymond, 1905	Alberti, 1981	Shirley, 1936	Delo, 1935	Portlock, 1843	Goldfuss, 1839	Morzadec, 1997	Barrande, 1846	Whittington, 1952	Beyrich, 1845	Dalman, 1827	DeKay, 1824	Prantl & Přibyl, 1949	Prantl & Přibyl, 1949	Richter & Richter, 1949	Bancroft, 1929	Přibyl & Vaněk, 1965	Hawle & Corda, 1847	Emmrich, 1839	Walcott, 1889	Billings, 1861	Meek, 1877	Dalman, 1827	Bancroft, 1933	Delo, 1935	Zenker, 1833	Weller, 1936	Brongniart, 1822	Hawle & Corda, 1847	Emmrich, 1839	Hawle & Corda, 1847	Richter & Richter, 1954	Rouault, 1847	Steininger, 1831	Gemmellaro, 1892	Termier & Termier, 1950	Hawle & Corda, 1847	Richter & Richter, 1917	Cossmann, 1902	Richter & Richter, 1925	Portlock, 1843	Barrande, 1846	Pusch, 1833	Hawle & Corda, 1847	Přibyl, 1946	Richter, 1912	Beyrich, 1845	Hall, 1863	Hawle & Corda, 1847	Green, 1832	Green, 1832	Morzadec, 2001	Reed, 1931
Stáří	503 Ma – 491 Ma	509 Ma – 500 Ma	480 Ma – 444 Ma	430,6 Ma – 388 Ma	358,9 Ma – 330,3 Ma	474 Ma – 458,2 Ma	471,3 Ma – 383 Ma	413 Ma – 382,3 Ma	459,7 Ma – 413 Ma	478 Ma – 422,7 Ma	486,9 Ma – 409 Ma	477,1 Ma – 458,2 Ma	471,3 Ma – 443,1 Ma	477,1 Ma – 453 Ma	400 Ma – 388 Ma	508 Ma – 500 Ma	450 Ma – 419,6 Ma	465 Ma – 445 Ma	358,9 Ma – 290,1 Ma	471,3 Ma – 443,1 Ma	433 Ma – 383 Ma	449 Ma – 383 Ma	458 Ma – 443,1 Ma	461 Ma – 449 Ma	413 Ma – 382,3 Ma	419 Ma – 410,6 Ma	323,4 Ma – 259,1 Ma	393 Ma – 383 Ma	509 Ma – 500 Ma	477,1 Ma – 450 Ma	388 Ma – 377 Ma	513 Ma – 500 Ma	507 Ma – 499 Ma	472 Ma – 413 Ma	467 Ma – 456 Ma	410,6 Ma – 388 Ma	471,3 Ma – 422,7 Ma	393,5 Ma – 372,2 Ma	358,9 Ma – 298,9 Ma	440 Ma – 382,3 Ma	410,6 Ma – 391 Ma	508 Ma – 497 Ma	462 Ma – 449 Ma	469 Ma – 383 Ma	468 Ma – 453 Ma	469,4 Ma – 445 Ma	443,1 Ma – 385 Ma	419 Ma – 382,3 Ma	358,9 Ma – 330,3 Ma	461,1 Ma – 443,1 Ma	467 Ma – 444 Ma	413 Ma – 393,5 Ma	433 Ma – 427 Ma	515,3 Ma – 497 Ma	520 Ma – 506,5 Ma	513 Ma – 499 Ma	497 Ma – 493 Ma	458 Ma – 449 Ma	477,1 Ma – 450,1 Ma	433 Ma – 372 Ma	358,9 Ma – 298,9 Ma	509 Ma – 500 Ma	508 Ma – 499 Ma	419 Ma – 359 Ma	477 Ma – 453 Ma	477,1 Ma – 458,2 Ma	469,4 Ma – 443,1 Ma	433 Ma – 383 Ma	303,7 Ma – 251,9 Ma	400 Ma – 393,5 Ma	509 Ma – 500 Ma	445 Ma – 386 Ma	518 Ma – 505 Ma	419 Ma – 388 Ma	488,9 Ma – 443,1 Ma	505 Ma – 500 Ma	443 Ma – 372 Ma	477 Ma – 445 Ma	458,2 Ma – 388 Ma	432,9 Ma – 382,3 Ma	471 Ma – 422,7 Ma	400 Ma – 393,5 Ma	410,6 Ma – 388 Ma	458 Ma – 444 Ma	441 Ma – 411 Ma	400 Ma – 391 Ma	452,8 Ma – 410,6 Ma
Období	kambrium	kambrium	ordovik	silur, devon	karbon	ordovik	ordovik, silur, devon	devon	ordovik, silur, devon	ordovik, silur	ordovik, silur, devon	ordovik	ordovik	ordovik	devon	kambrium	ordovik, silur	ordovik	karbon, perm	ordovik	silur, devon	ordovik, silur, devon	ordovik	ordovik	devon	devon	karbon, perm	devon	kambrium	ordovik	devon	kambrium	kambrium	ordovik, silur, devon	ordovik	devon	ordovik, silur	devon	karbon	silur, devon	devon	kambrium	ordovik	ordovik, silur, devon	ordovik	ordovik	silur, devon	devon	karbon	ordovik	ordovik	devon	silur	kambrium	kambrium	kambrium	kambrium	ordovik	ordovik	silur, devon	karbon	kambrium	kambrium	devon	ordovik	ordovik	ordovik	silur, devon	karbon, perm	devon	kambrium	ordovik, silur, devon	kambrium	devon	kambrium, ordovik	kambrium	silur, devon	ordovik	ordovik, silur, devon	silur, devon	ordovik, silur	devon	devon	ordovik	silur, devon	devon	ordovik, silur, devon
Hrudních článků	2	16	5–6	11	9	8	18–22	10	12	10	13	10	11	13	11	14	11	6	9	6	11	11	11	6	10	9	9	11	17	10	11	12	13	11	12	11	13	11	9	12	10	17–18	11	11	10	8	9	10	9	6	8	11	9	8	16	7	12–15	6	11	14	9	19–21	2	11	11–12	6	13	10	9	11	13	9	11–17	11	11	17	10	9	10	10	10	11	10	13–16	13	11	10
Oči	bez očí	malé	bez očí	schizochroální	střední	střední	malé	velké	malé	velké	malé	velké	střední	malé	schizochroální	bez očí	stopkaté	bez očí	velké	velké	malé	schizochroální	schizochroální	bez očí	velké	malé	velké	schizochroální	srpovité	malé	schizochroální	bez očí	střední	stopkaté	malé	schizochroální	malé	schizochroální	velké	malé	schizochroální	srpovité	velké	malé	střední	střední	malé	malé	střední	bez očí	velké	schizochroální	malé	srpovité	srpovité	malé	malé	bez očí	velké	malé	velké	srpovité	bez očí	schizochroální	bez očí	velké	malé	velké	velké	schizochroální	malé	malé	srpovité	schizochroální	srpovité	malé	střední	malé	střední	střední	malé	malé	střední	malé	malé	schizochroální	střední
Obvyklá délka	4–10 mm	10–30 mm	15–40 mm	20–45 mm	10–30 mm	30–100 mm	8–25 mm	15–40 mm	15–50 mm	40–120 mm	15–50 mm	8–20 mm	10–50 mm	20–70 mm	40–80 mm	20–60 mm	20–50 mm	10–25 mm	10–30 mm	15–40 mm	8–25 mm	40–70 mm	30–90 mm	8–20 mm	15–50 mm	20–50 mm	10–30 mm	60–150 mm	25–90 mm	20–80 mm	25–60 mm	12–30 mm	15–35 mm	20–60 mm	15–30 mm	30–50 mm	20–45 mm	25–40 mm	15–40 mm	20–50 mm	30–90 mm	40–150 mm	10–30 mm	30–80 mm	30–100 mm	80–300 mm	15–35 mm	10–30 mm	8–25 mm	8–25 mm	40–120 mm	50–100 mm	8–20 mm	40–90 mm	25–80 mm	30–90 mm	10–30 mm	15–30 mm	15–45 mm	5–20 mm	10–30 mm	50–250 mm	4–12 mm	20–60 mm	20–45 mm	15–35 mm	10–35 mm	10–35 mm	15–40 mm	40–90 mm	30–50 mm	10–25 mm	30–120 mm	20–60 mm	10–40 mm	10–30 mm	30–90 mm	50–120 mm	8–25 mm	10–35 mm	15–40 mm	400–600 mm	25–70 mm	15–35 mm	50–200 mm	30–60 mm	10–30 mm
Způsob života	obyvatel volné vody	rýpal v sedimentu	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel hlubšího šelfu	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel hlubšího šelfu	rýpal v sedimentu	lezec po dně	obyvatel volné vody	dravec a mrchožrout	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel hlubšího šelfu	lezec po dně	filtrátor	lezec po dně	obyvatel volné vody	obyvatel útesů	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel hlubšího šelfu	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	filtrátor	lezec po dně	lezec po dně	plavec u dna	lezec po dně	lezec po dně	rýpal v sedimentu	lezec po dně	obyvatel útesů	obyvatel hlubšího šelfu	obyvatel hlubšího šelfu	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel hlubšího šelfu	filtrátor	plavec u dna	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel volné vody	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel volné vody	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel volné vody	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	lezec po dně	obyvatel hlubšího šelfu	rýpal v sedimentu	lezec po dně	lezec po dně
V Česku	nedoložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	doložen	nedoložen	nedoložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	doložen	doložen	nedoložen	nedoložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	nedoložen	doložen	nedoložen	nedoložen	doložen	doložen	doložen	doložen	doložen	doložen	doložen	nedoložen	nedoložen	nedoložen	nedoložen	doložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	doložen	doložen	nedoložen	nedoložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	nedoložen	doložen	doložen	doložen	doložen	doložen	doložen	nedoložen	doložen	nedoložen	nedoložen	nedoložen	doložen
České lokality	—	Skryje a Týřovice, Jince	—	Barrandovské skály, Praha-Řeporyje, Loděnice	Oblík u Dívčího Hradu	—	Loděnice	—	Praha-Řeporyje, Barrandovské skály, Koněprusy	Loděnice, Praha-Řeporyje	Praha-Řeporyje	—	—	Praha-Šárka	—	Jince, Skryje a Týřovice	Praha-Řeporyje, Barrandovské skály	—	—	Zahořany, Praha-Šárka	Koněprusy, Čelechovice na Hané	—	Zahořany	Zahořany	Čelechovice na Hané	Koněprusy	—	—	Skryje a Týřovice, Jince	Praha-Šárka, Osek u Rokycan	—	Jince	—	—	Praha-Šárka	—	Zahořany	—	—	—	—	Jince, Skryje a Týřovice	—	Loděnice, Praha-Řeporyje	—	—	Koněprusy	Koněprusy	Oblík u Dívčího Hradu	Zahořany	Zahořany	Koněprusy	Loděnice, Praha-Řeporyje	—	—	—	—	Zahořany	Osek u Rokycan, Praha-Šárka	Praha-Řeporyje	—	Jince	Jince, Skryje a Týřovice	—	Osek u Rokycan, Praha-Šárka	Praha-Šárka	Zahořany, Praha-Šárka	—	—	—	Jince, Skryje a Týřovice	Loděnice, Praha-Řeporyje	—	Koněprusy	—	Skryje a Týřovice	Koněprusy, Čelechovice na Hané	Zahořany	Praha-Řeporyje, Barrandovské skály	Čelechovice na Hané	Loděnice, Praha-Řeporyje	—	Koněprusy, Čelechovice na Hané	—	—	—	Klonk u Suchomast, Praha-Řeporyje
Časté záměny	Jméno rodu se ve starší literatuře používalo pro agnostidy obecně, takže se pod ním najdou stovky druhů, které dnes patří jinam – mimo jiné do rodů Peronopsis, Condylopyge, Homagnostus nebo Ptychagnostus. Z Čech není rod v dnešním úzkém vymezení doložený, přestože se jméno Agnostus objevuje ve starších soupisech barrandienské fauny.	Rod byl popsán postupně pod čtyřmi jmény – Arion, Arionides, Arionellus a Agrauloides – takže starší sbírkové štítky dnešnímu názvosloví neodpovídají. Skandinávské druhy dříve vedené v tomto rodu patří k rodu Proampyx.	Uvnitř čeledi Raphiophoridae se rody odlišují hlavně tvarem a nasazením čelního trnu a proporcemi glabely. Barrandienské kusy s podobnou stavbou patří rodům Raphiophorus a Lonchodomas, ne rodu Ampyx, i když je Barrande pod tímto jménem popisoval.	Nejčastěji se zamění s rodem Phacops, se kterým sdílí celkový tvar. Rozhoduje kombinace hrubosti hrbolkování, počtu čočkových řad a členění týlní části glabely; na otřelém materiálu je rozdíl nespolehlivý a určení zůstane u čeledi.	Od rodu Liobole se odlišuje zrnitým povrchem a počtem kroužků na ocasním štítu. Určení do podrodu, na kterém stojí stratigrafické použití, je prací se srovnávacím materiálem.	Rod se v 19. století používal jako sběrné jméno pro hladké trilobity s velkým ocasním štítem, takže starší literatura pod ním vede i zvířata dnes řazená do jiných řádů. Údaj Asaphus bez určeného druhu proto sám o sobě neříká mnoho.	Od rodů Otarion a Cyphaspis, se kterými sdílí čeleď, se pozná hlavně délkou hrudi: oba mají článků výrazně méně a glabelu nafouklou místo zúžené. Podle samotného hlavového štítu bez hrudi je rozlišení nejisté.	Od rodu Dechenella se odlišuje hlavně zrněním hlavy a mělčeji členěným ocasním štítem. Řada druhů se mezi oběma rody v literatuře opakovaně stěhuje a novější analýzy ukazují, že ani jeden z nich není přirozený celek.	Od ostatních harpetidů se rod odlišuje tvarem lemu a členěním jeho okraje. Neúplný lem určení znemožní, protože zbývající části těla jsou u čeledi podobné.	Setření rýh vzniklo u trilobitů opakovaně, takže hladký oválný obrys sám o sobě o příbuznosti nic neříká. Od rodů Illaenus a Ectillaenus se Bumastus liší tím, jak daleko setření zašlo, a nápadně velkými očima; podle jednotlivého ocasního štítu je rozlišit nelze.	Rod se snadno zamění s Flexicalymene a s dalšími kalymenidy. Řada druhů, které k rodu Calymene řadili autoři 19. století, se dnes vede v rodech Diacalymene, Metacalymene nebo Sthenarocalymene, takže starší určení nemusí odpovídat dnešnímu rozsahu jména.	S rodem Telephina, který patří do téže čeledi, se zaměňuje snadno a rozliší se podle proporcí glabely a tvaru ocasního štítu. Od cyklopygidů, kteří mají oči ještě větší, se liší tím, že oči nesplývají na spodní straně hlavy.	Vymezení rodu je sporné. Proměnlivá poloha očí, hrbolkování a délka trnů vedly k tomu, že se dřívější obsah rozdělil mezi rody Gabriceraurus, Bufoceraurus a Leviceraurus. Starší určení proto nemusí odpovídat dnešnímu rozsahu jména.	Od rodu Flexicalymene, se kterým se v ordoviku vyskytuje společně, se liší lichoběžníkovou glabelou a zářezem na čele. Oba znaky sedí na přední části hlavy, která se v břidlicích drtí jako první, takže u zploštělých kusů zbývá porovnat ocasní štít.	Podle celkového vzhledu se rod plete s odontopleuridy, se kterými ale nesouvisí. Rozhodují dva znaky: schizochroální oči s oddělenými čočkami a jedenáct hrudních článků místo devíti nebo deseti. Odontopleuridi mají navíc oči drobné a holochroální.	Slepá hlava svádí k záměně s rodem Ellipsocephalus, který je ale výrazně klenutější, má glabelu s rovnoběžnými okraji bez patrných rýh a jeho dospělcům chybějí lícní trny. Rozhoduje předglabelární pole a počet hrudních článků.	Rod se dlouho vedl jako podrod rodu Encrinurus a rozdíl mezi nimi spočívá v jemnosti ohrbolení a ve výraznosti pygidiálních žeber, ne ve tvaru těla. U zvětralého materiálu, kde se ohrbolení setřelo, není rozlišení spolehlivé.	Od ostatních trinukleidů se rod neliší obrysem těla, ten mají skoro všechny rody stejný, ale rozmístěním jamek v lemu. Na rozdrceném kuse, kde lem není čitelný, je určení na úrovni rodu nespolehlivé.	Od rodu Paladin a dalších karbonských phillipsiidů se odlišuje širším předním lemem hlavy a delšími lícními trny. Většina nálezů jsou izolované hlavové nebo ocasní štíty a určení podle jednoho z nich bývá sporné.	Zaměnit lze hlavně příbuzné rody téže čeledi. Pricyclopyge má glabelu ve tvaru obrácené hrušky a na třetím hrudním článku dvojici okrouhlých terčíků, na samostatných hlavových štítech ale tento rozdíl vidět není.	Sesterský rod Otarion má hruď delší a bez osního trnu. U ostnatých marockých kusů hrozí spíš záměna s odontopleuridy, kteří ale nesou trny na koncích všech hrudních článků, ne na jediném osním kroužku.	Nejtěsněji se podobá dalším dalmanitidům. Od rodu Dalmanitina se odlišuje stavbou předního okraje hlavy, od rodu Odontochile poměrem délky glabely a ocasního štítu. Rozlišení podle samotného ocasního hrotu nefunguje, protože ten mají dalmanitidi společný.	Rody Dalmanites a Odontochile mají podobný obrys i oči. Rozhoduje stáří vrstev: Dalmanitina je ordovická, zbývající dva rody silurské až devonské. Ve starší literatuře se navíc pod tímto jménem vedou i zvířata dnes řazená do rodu Mucronaspis.	Ostatní trinukleidi pražské pánve, hlavně rody Marrolithus a Onnia, mají stejný obrys a liší se uspořádáním jamek v lemu. Určení podle jednoho neúplného lemu je nespolehlivé; rozhoduje počet řad jamek a jejich průběh.	Od rodu Proetus se odlišuje výraznějšími rýhami na glabele a hustěji členěným ocasním štítem, od rodu Basidechenella hlavně hladším povrchem hlavy. Určení podle samotného ocasního štítu bývá nejisté, protože tytéž znaky sdílejí i další rody podčeledi Dechenellinae.	Nejblíž má k rodu Koneprusia, který nese na týlním kroužku rovněž dlouhé trny – ty se ale nestáčejí do závitu a hruď má o článek víc. Na komerčně preparovaných marockých kusech bývá právě závit domodelovaný, takže sám tvar rohů k určení nestačí.	Od rodu Paladin se odlišuje nafouklou přední částí glabely a zřetelnějšími předtýlními laloky, od rodu Griffithides méně kulovitou hlavou. Určení do druhu podle samotného ocasního štítu je u karbonských phillipsiidů běžné, ale nespolehlivé.	Na fotografii bez měřítka rod vypadá jako zvětšený Phacops a odlišit je podle tvaru nelze. Rozhoduje velikost a marocký původ. U preparovaného materiálu z obchodu je běžné doplňování chybějících částí, takže ani trny na exempláři nemusejí být původní.	Určit rod podle hlavového štítu je nejisté. Znaky, na kterých rozlišení stálo, se u velkých souborů ukázaly jako plynule proměnlivé – materiál z Purujosy ve Španělsku obsahuje jedince se dvěma i se čtyřmi páry glabelárních rýh.	Setřené schránky illaenidů se podle obrysu rozlišují špatně a barrandienské kusy se dlouho vedly pod jménem Illaenus. Rozhodují drobnosti: poloha a velikost očí, tvar předního okraje a průběh lícních švů. Jednotlivý ocasní štít bez hlavy určit do rodu obvykle nelze.	Rozlišení od rodu Phacops stojí na několika drobných znacích a žádný z nich neplatí bez výjimky. V praxi rozhoduje stáří a poloha nálezu: severoamerický materiál mladší než eifel patří sem. Obchodní označení Phacops rana se stále používá pro totéž zvíře.	Záměna hrozí s rodem Conocoryphe, který je také slepý. Ten má ale glabelu dopředu zúženou se třemi páry rýh, výrazné předglabelární pole, dlouhé lícní trny a o dva hrudní články víc.	Druh E. marjumi má obvykle dvanáct hrudních článků, pět osních prstenců a nevykrojený zadní okraj ocasního štítu. Menší druh E. permulta z Britské Kolumbie postrádá několik znaků rodu natolik, že podle části autorů patří jinam. Rozlišení podle jediného ocasního štítu je proto nespolehlivé.	S rodem Cromus, se kterým sdílí stavbu ocasního štítu i stopkaté oči, se srovnává podle jemnosti a pravidelnosti ohrbolení. Na otřelém materiálu hrbolky mizí a určení do rodu přestává být možné; podle samotného ocasního štítu se rozlišuje počet kroužků a žeber.	Od mladšího rodu Harpes se odlišuje kratší glabelou a jemnějším zrněním lemu; obojí se v otiscích ztrácí, takže u českých nálezů rozhoduje spíš stáří vrstvy. Trinukleidi mají lem na první pohled podobný, mají ale jen šest hrudních článků a jamky v lemu uspořádané do řad a oblouků.	Podle ocasního štítu se rod snadno zamění s ostatními marockými asteropyginami – právě proto byl původně popsaný jako podrod rodu Odontochile. Rozhoduje hlava, kterou ale úplný materiál dodává jen výjimečně.	Nejobtížnější je odlišit rod Calymene a další kalymenidy. Flexicalymene nemá výběžek spojující pevnou líci s postranním lalokem glabely, na zvětralém materiálu je ale tenhle znak sotva čitelný. Spolehlivější je posoudit několik kusů z téže vrstvy než jeden.	Ve stejných vrstvách hamiltonské skupiny se vyskytuje rod Bellacartwrightia, který byl z rodu Greenops vyčleněn a liší se stavbou ocasních výběžků. U neúplných hlavových štítů je rozlišení obou rodů nespolehlivé.	Od rodu Ditomopyge se odlišuje kulovitěji vyklenutou glabelou bez zřetelných předtýlních laloků. Řada druhů popsaných pod tímto jménem byla později přeřazena k rodům Ditomopyge, Ameura nebo Paladin, takže starší určení je nutné brát s rezervou.	Od ordovického rodu Eoharpes se odlišuje delší glabelou a hrubším zrněním lemu, rozhoduje ale hlavně stáří vrstev. Trinukleidi mají lem na první pohled podobný, mají však jen šest hrudních článků a otvory uspořádané do pravidelných řad a oblouků.	Od ostatních marockých asteropygin z týchž vrstev odliší rod počet hrudních článků a hladká hlava bez trnů. U preparovaného materiálu z obchodu je ale nutné počítat s tím, že jednotlivé části mohou pocházet z různých jedinců.	Znak, který rod odděluje od ostatních jineckých paradoxididů, je chybějící předglabelární pole: glabela dosedá až na přední lem. Na hlavových štítech kratších než šest milimetrů tento znak ještě neplatí a na stlačených kusech se ztrácí, takže u drobného nebo zploštělého materiálu rozhoduje porovnání většího souboru.	Hřbetní strana se od rodu Remopleurides liší jen málo a na neúplném materiálu se rozliší těžko. Rozhoduje hypostom – jenže právě ten při rozpadu schránky odpadá jako první a najde se obvykle zvlášť.	Od rodu Ceraurus se odlišuje poměrnou délkou jednotlivých párů pygidiálních výběžků a průběhem glabelárních rýh, ne celkovým obrysem. Určení podle samotného ocasního štítu je u ordovických nálezů nespolehlivé, protože stejný typ pygidia má několik dalších rodů čeledi.	Rod se od 19. století používal jako sběrné jméno pro efasované trilobity, takže starší určení je třeba brát jako pracovní. Odlišení od rodů Ectillaenus a Stenopareia stojí na poloze očí a na průběhu lícních švů, ne na celkovém obrysu.	Lícní trny se mezi druhy liší natolik, že podle nich rod určit nelze: dospělí jedinci druhů I. rex a I. gigas je nemají vůbec, u jiných druhů sahají až k ocasnímu štítu. Rozhodují proto proporce štítů a terasovité lišty.	Od rodu Leonaspis se rod odlišuje počtem vnitřních okrajových trnů ocasního štítu – dva proti čtyřem. Sami autoři revizí upozorňují, že tento znak kolísá i uvnitř druhu, takže rozhodovat podle jediného exempláře je riskantní.	Od rodu Dicranurus, se kterým sdílí dlouhé týlní trny, se liší tím, že se tyto trny nestáčejí, a počtem hrudních článků. Rozhodující je střední trn na ocasním štítu – u neúplných kusů, kde ocas chybí, je určení rodu nejisté.	Od ostatních kulmských proetidů, hlavně od rodu Archegonus, se odlišuje hladkým povrchem a členěním ocasního štítu. Na otřelém materiálu z břidlic je rozdíl často nečitelný.	Od ostatních trinukleidů, zejména od rodů Onnia a Cryptolithus, se odlišuje počtem a uspořádáním řad jamek v lemu. Určení proto stojí na dobře zachovaném lemu; bez něj zůstane u čeledi.	Typový druh N. nobilis nemá na konci ocasního štítu hrot, zatímco jiné druhy rodu ano – přítomnost či nepřítomnost hrotu proto neslouží k určení rodu, ale k rozlišení druhů. Na zploštělém berounském materiálu je klíčem tvar terasovitých lišt na ose.	Od rodu Dalmanites se odlišuje delšími lícními trny, větším okem a průběhem lícního švu. Rody Zlichovaspis a Reussiana, se kterými se v českém devonu vyskytuje, se rozeznají podle délky ocasního hrotu a podle počtu kroužků v ose ocasního štítu. Podle samotného ocasního štítu bez měření určit rod nelze.	Ostatní odontopleuridi Barrandienu se odlišují stavbou ocasního štítu a počtem okrajových trnů, nikoli celkovým vzhledem – ten mají všechny rody podobný. Určení podle jednoho úlomku je proto nespolehlivé a jméno Odontopleura se v soupisech dlouho používalo pro odontopleuridy obecně.	Zaměnit lze s velkými asafidními trilobity, kteří mají také hladkou schránku a velký ocasní štít. Rozhoduje počet hrudních článků a tvar glabely.	Řada druhů, které se dříve vedly pod jménem Olenellus, dnes patří do rodů Bristolia, Mesonacis, Bolbolenellus nebo Fritzolenellus. Určení podle starší literatury proto často neplatí a je nutné ověřit, o který rod v dnešním vymezení jde. S nepříbuzným rodem Olenus spojuje tento rod jen jméno.	Jméno rodu znamená „podobný rodu Olenus“ a vzniklo z původního zařazení typového druhu; s ptychopariidním rodem Olenus ale Olenoides nemá nic společného. Odlišuje se počtem hrudních článků, velkým ocasním štítem a rovnoběžnou glabelou.	Nepříbuzný spodnokambrický rod Olenellus dostal jméno právě podle tohoto rodu a v rejstřících se obě jména snadno zamění. Uvnitř čeledi Olenidae se rod odlišuje od ordovického rodu Triarthrus, který má odlišný tvar glabely a jiné rozšíření.	S rodem Deanaspis, ze kterého v pražské pánvi vývojově navazuje, se zaměňuje snadno a hranice mezi nimi je věcí počtu a rozmístění jamek v lemu, ne celkového tvaru. Rozhodovat podle jednoho exempláře bez čitelného lemu nemá smysl.	Od ostatních ordovických dalmanitidů pražské pánve se odlišuje výškou oční plochy a členěním glabely. Na zploštělém materiálu z břidlic je výška oka neměřitelná, takže určení zůstává u čeledi.	Nejtěsnějším příbuzným je Cyphaspis, který má hruď kratší, jedenáctičlennou, a u většiny druhů nese na šestém osním kroužku trn. Rozlišení podle izolovaného hlavového štítu bývá sporné a starší česká literatura oba rody běžně směšuje pod jedním jménem.	Od rodu Ditomopyge se odlišuje méně nafouklou přední částí glabely, od rodu Cummingella tvarem předního lemu hlavy. Samostatné ocasní štíty karbonských phillipsiidů lze do rodu zařadit jen s výhradou.	Od příbuzného rodu Hydrocephalus, který se v Jincích vyskytuje ve stejných vrstvách, se odlišuje užší a méně vyklenutou glabelou. Rozlišení podle jediného neúplného hlavového štítu je nespolehlivé.	Rody Condylopyge a Phalagnostus se v Jincích a ve Skryjích vyskytují ve stejných vrstvách a bez lupy se od tohoto rodu neodliší. U rodu Condylopyge je přední lalok glabely rozšířený do stran, u tohoto rodu není. Řada druhů popsaných původně jako Peronopsis dnes patří do rodů Ammagnostus, Pentagnostus nebo Acadagnostus.	Od severoamerického rodu Eldredgeops se Phacops liší jen v detailech: velikostí očního laloku, tvarem postranních částí předtýlního kroužku a lištou na spodním okraji hlavy, kterou typový druh nemá. Žádný z těchto znaků neplatí bez výjimky a na stočeném exempláři se většina z nich neověří.	Ve stejných vrstvách se vyskytuje rod Ormathops, který má ale velké oči a jinak stavěný ocasní štít. Na zploštělém materiálu z břidlic bývá počet hrudních článků nečitelný a určení stojí jen na tvaru pygidia.	Od rodu Cyclopyge se Pricyclopyge pozná podle terčíků na třetím hrudním článku a podle glabely, která se dopředu nápadně rozšiřuje. Izolované ocasní štíty obou rodů se od sebe odlišit nedají.	Ve starší české literatuře vystupuje rod jako Pharostoma. Jde o tatáž zvířata; jméno Prionocheilus má přednost, protože bylo zavedené dřív. Při práci se sbírkovými etiketami je proto nutné počítat s oběma.	Od devonského rodu Dechenella se odlišuje méně členěným ocasním štítem a slabšími glabelárními rýhami; od karbonských proetidů typu Cummingella hlavně poměrem obou štítů. Určení do druhu vyžaduje hlavový štít; samotné pygidium na to u tohoto rodu nestačí.	Od rodu Ditomopyge se odlišuje delším ocasním štítem s vyšším počtem osních kroužků. Vymezení podčeledi Ditomopyginae je ale pohyblivé a jednotlivé permské rody se od sebe rozlišují obtížně, zvlášť na neúplném materiálu.	Bez zachovaného čelního výběžku se rod zamění s ostatními asteropyginami. Meč je tenký a u exemplářů z obchodu bývá domodelovaný nebo doplněný podle jiného kusu, takže samotná jeho přítomnost k určení nestačí.	Pod jménem Ptychoparia striata je ve sbírkách i ve starší literatuře uložený materiál nejméně tří rodů. Revize z roku 2006 z něj vydělila rody Mikaparia a Ptychoparioides, takže starší určení má smysl brát jako předběžné.	Ostatní odontopleuridi mají na ocasním štítu jeden nebo dva výrazně delší páry trnů a zbytek zakrnělý; u tohoto rodu jsou všechny páry srovnatelné. Rozdíl zmizí, jakmile se okraj ocasu ulomí, což je u tenkoskořepých kusů pravidlo.	Od rodu Olenellus se odlišuje přítomností lícních švů: Redlichia je má, olenellidi ne. Rod Eoredlichia z čínských spodnokambrických vrstev má podobný obrys, ale odlišný tvar glabely a jiné postavení očních laloků.	Od rodu Phacops, jako jehož podrod byl zaveden, se odlišuje protaženější glabelou a menším okem. Na vápencovém materiálu bývá povrch glabely obroušený a rozdíl pak zaniká. Určení do druhu vyžaduje srovnávací materiál – z Barrandienu je popsáno několik druhů, které se liší jen proporcemi hlavy.	Od ostatních remopleurididů se rod odlišuje délkou oční plochy a tvarem trnů ocasního štítu. Izolovaná volná líce s dlouhým okem je pro čeleď charakteristická, k určení rodu ale nestačí.	Barrandovy tabule k druhu Sao hirsuta obsahují i jedince, kteří k druhu nepatří. Revize z roku 2014 část z nich vyčlenila jako blíže neurčené ptychopariidy, takže starší růstové řady je nutné číst obezřetně.	Od iláenidů, kteří mají také hladkou hlavu a velký ocasní štít, se odlišuje žebrováním pygidia – iláenidi mají ocasní štít hladký a klenutý. Zlomek bez zachované osy nelze do rodu zařadit.	Ostatní odontopleuridi Barrandienu jsou o řád menší a jejich trny nejsou tak pravidelně stejně dlouhé. Úplné exempláře jsou vzácné, protože tenká schránka se láme právě v místech, kde trny nasedají – nejčastěji se najde jen střed těla bez nich.	Od ostatních drobných proetidů z téhož prostředí, zejména od rodů Otarion a Cyphaspis, se odlišuje hlavně poměrem velikosti obou štítů. Na samostatném hlavovém štítu tento znak použít nelze.	Od ostatních proetidů z týchž vrstev se odlišuje kombinací tvaru glabely a členění ocasního štítu. Na samostatných štítech je rozdíl na hranici spolehlivého určení.	Od rodu Pseudosphaerexochus a od dalších sfaerexochinů se odlišuje mírou nafouknutí glabely a průběhem rýhy S1. Protože většinu materiálu tvoří samostatné hlavové štíty, bývá rozdíl na hranici spolehlivého určení.	Záměna prakticky nehrozí: žádný jiný lichid z devonu Severní Ameriky nedosahuje srovnatelné velikosti. Problém je opačný – izolované úlomky se dají k rodu přiřadit jen podle povrchu a velikosti, což u drobných kusů nestačí.	Od příbuzného rodu Scutellum se odlišuje počtem a tvarem okrajových hrotů ocasního štítu. Na neúplném vějíři je rozdíl obtížně čitelný a určení zůstává u čeledi.	Od kambrických olenidů, například rodu Olenus, se odlišuje hlavně stářím a tvarem ocasního štítu; morfologicky si jsou olenidi po celou dobu své historie podobní. Na zploštělém materiálu bez čitelné glabely je určení nejisté.	Homalonotidní rody se mezi sebou odlišují obtížně, protože setřené hřbetní rýhy berou určování většinu znaků. Podle samotného hrudního článku nebo úlomku hřbetu rozhodnout nelze; potřeba je hlavový i ocasní štít téhož jedince.	Bez zachovaného trojzubce je rod k nerozeznání od ostatních marockých asteropygin. Trojzubec je tenký, snadno se láme a u exemplářů z obchodu bývá doplněný nebo přenesený z jiného kusu, takže je nutné ověřit, zda navazuje na původní schránku.	Od ostatních proetidů se rod odlišuje kombinací tvaru glabely a počtu kroužků na ocasním štítu. Rozlišení poddruhů, na kterém stojí stratigrafické použití, vyžaduje srovnávací materiál a je prací specialisty.

Až pět rodů vedle sebe.

Co se z tabulky pozná a co ne

Zdroje údajů