Interaktivní

Hruď rostla po jednom článku.

Nejmenší známé stadium trilobita je štítek bez hrudi. Články pak přibývají po jednom, až jich je tolik, kolik má rod v dospělosti. Posuvník projde tenhle sled od protaspidu po holaspis u kteréhokoli rodu atlasu, a těch je 87. Kolikrát se přitom zvíře svléklo, doložené není a stránka to nedopočítává.

Posuvník vývojovými stadii

SaoPtychopariida · dospělec 17 článků · 10–30 mm

  • Dospělec má sedmnáct hrudních článků, které během růstu přibývají po jednom od nuly.

Číslování stadií vychází z počtu článků. Kolik svlékání mezi nimi leželo, se z fosilie vyčíst nedá a u tohoto rodu to doložené není.

Každé políčko je jeden hrudní článek uvolněný z přechodného ocasního štítu. Políčka neříkají nic o velikosti zvířete.

  1. protaspishruď ještě není oddělenázbývá 17 článků
  2. meraspis 00 článkůzbývá 17 článků
  3. meraspis 11 článekzbývá 16 článků
  4. meraspis 22 článkyzbývá 15 článků
  5. meraspis 33 článkyzbývá 14 článků
  6. meraspis 44 článkyzbývá 13 článků
  7. meraspis 55 článkůzbývá 12 článků
  8. meraspis 66 článkůzbývá 11 článků
  9. meraspis 77 článkůzbývá 10 článků
  10. meraspis 88 článkůzbývá 9 článků
  11. meraspis 99 článkůzbývá 8 článků
  12. meraspis 1010 článkůzbývá 7 článků
  13. meraspis 1111 článkůzbývá 6 článků
  14. meraspis 1212 článkůzbývá 5 článků
  15. meraspis 1313 článkůzbývají 4 články
  16. meraspis 1414 článkůzbývají 3 články
  17. meraspis 1515 článkůzbývají 2 články
  18. meraspis 1616 článkůzbývá 1 článek
  19. holaspis17 článkůpočet je hotový

Co posuvník počítá a co ne

Sled na posuvníku není pozorovaná řada. Vychází z definic tří období:protaspis je nečleněný štítek, ve kterém ještě není oddělená hlava od zbytku těla, meraspidní stadia se číslují podle počtu hrudních článků, a holaspis začíná tam, kde počet článků přestane růst. Do toho schématu stránka dosadí jediné číslo, které atlas o rodu má – počet článků dospělce. Kolik meraspidních stadií konkrétní rod prošel, doložené není a posuvník to netvrdí.

Mezi dvěma sousedními stadii je aspoň jedno svlékání, kolik jich ale bylo, se z fosilie nevyčte. Ve vrstvě neleží populace, ale směs mrtvých těl a odložených schránek. Stránka proto neuvádí, kolikrát se zvíře svléklo, ani to neodhaduje; jediná čísla toho druhu, která web má, se týkají loděnické Aulacopleury a platí pro ni, ne pro trilobity obecně.

Délku zvířete v jednotlivých stadiích posuvník nedopočítává. Rozměr, který má atlas u rodu uvedený, patří dospělci. Doklad o velikosti nedospělého jedince nese jediný profil, Hydrocephalus: „Lektotyp typového druhu je meraspid dlouhý něco přes tři milimetry, zatímco dospělí jedinci téhož druhu přesahovali dvě stě milimetrů.“

Posuvník taky nezačíná vylíhnutím. Před protaspidem je fosilní záznam prázdný: vajíčka ani stadia bez zpevněné schránky se za běžných okolností nezachovají, takže kolik stadií protaspidu předcházelo, zůstává neznámé. Celý sled i to, kde možnosti záznamu končí, rozebírá kapitola o ontogenezi.

Dvě české růstové řady

Nejstarší doložený vývojový sled trilobita sestavil Joachim Barrande v Système silurien z materiálu druhu Sao hirsuta ze Skryjí a Týřovic. Seřadil nálezy od nejmenších po největší a ukázal, že netvoří různé druhy, ale jedno zvíře v různých fázích růstu. Dospělec má 17 článků a obvyklá délka rodu je 10–30 mm. Revize z roku 2014 část exemplářů z Barrandových tabulí vyčlenila jinam a vymezila u druhu tři protaspidová a dvě raná meraspidová stadia – tedy zlomek řady, kterou posuvník kreslí ze schématu.

Druhá řada stojí na počtu jedinců. Vápnité břidlice z okolí Loděnic obsahují druh Aulacopleura koninckii v takovém množství, že se růst dá zpracovat statisticky: autoři prohlédli přes deset tisíc exemplářů a proporce měřili na 352 nejlépe zachovaných kusech. Přírůstek při jednom svlékání vyšel na 1,08 až 1,12 násobku předchozí velikosti, meraspidní období končilo sedmnáctým až jednadvacátým stadiem a růst pokračoval zhruba do třicátého druhého.

Loděnický materiál zároveň ukazuje mez posuvníku. Dospělí jedinci téže populace nemají stejný počet hrudních článků: vyskytuje se pět podob s osmnácti až dvaadvaceti, přičemž každý jedinec si svůj konečný počet držel. Atlas u rodu uvádí jedno číslo, 20, a posuvník počítá s ním. Věty z profilu vybraného rodu jsou proto vypsané přímo u posuvníku: tam, kde má atlas rozpětí, je vidět rozpětí.

Fotografie mladého (juvenilního) jedince trilobita Nephrolenellus geniculatus, 9 mm dlouhého, ze spodního kambria Nevady. Použitelné jako ukázka jednoho konkrétního vývojového stad.

Foto Dwergenpaartje, CC BY-SA 3.0

Deska ze svrchního ordoviku s dospělým jedincem rodu Ceraurus a vedle něj s výrazně menším mladým jedincem názorné srovnání velikosti holaspidního dospělce a mláděte. Nevýhoda: m.

Foto Daderot, CC0

Mladý jedinec kambrického trilobita a ordovická deska, na které leží dospělec vedle výrazně menšího mláděte. Stadium se určuje podle počtu hrudních článků, ne podle velikosti kusu.

Kolik článků má který rod

Rozdělení počítá 87 rodů, které atlas popisuje, ne světovou faunu; z Česka je jich doložených 54. Nejnižší počet článků dospělce je 2, nejvyšší 20. Prostřední hodnota je 11 a nejčastější 11 článků, které má 23 rodů. Hodnoty 3, 4, 5 a 19 v přehledu chybí, protože na nich nekončí žádný rod atlasu – je to mezera výběru, ne přírody.

  1. 2 články2 rody

  2. 6 článků7 rodů

  3. 7 článků1 rod

  4. 8 článků4 rody

  5. 9 článků12 rodů

  6. 10 článků15 rodů

  7. 11 článků23 rodů

  8. 12 článků4 rody

  9. 13 článků7 rodů

  10. 14 článků4 rody

  11. 15 článků1 rod

  12. 16 článků2 rody

  13. 17 článků2 rody

  14. 18 článků1 rod

  15. 20 článků2 rody

Počet hrudních článků je u většiny rodů stálý, a proto se dá použít k určování: jak se počítá a co s ním nadělá špatné zachování, rozebírá kapitola o hrudi a členění těla. Kdo má kus v ruce, může počet zadat do určovacího klíče.

Zdroje

  1. Hughes, N. C. – Minelli, A. – Fusco, G. (2006): The ontogeny of trilobite segmentation: a comparative approach. Paleobiology, 32(4), s. 602–627. https://doi.org/10.1666/06017.1Srovnání vývojových sledů a přibývání článků během růstu.
  2. Barrande, J. (1852–1911): Système silurien du centre de la Bohême. díly I–VIII. vlastním nákladem, Praha a Paříž. https://doi.org/10.5962/bhl.title.14776Základní popisné dílo české paleozoické fauny. Zdroj pro původní popisy většiny barrandienských rodů a pro Barrandovo sledování růstu trilobitů.
  3. Laibl, L. – Fatka, O. – Crônier, C. – Budil, P. (2014): Early ontogeny of the Cambrian trilobite Sao hirsuta from the Skryje-Týřovice Basin, Barrandian area, Czech Republic. Bulletin of Geosciences, 89(2), s. 293–309. https://doi.org/10.3140/bull.geosci.1438Revize Barrandovy růstové řady druhu Sao hirsuta a vymezení larválních stadií.
  4. Hughes, N. C. – Hong, P. S. – Hou, J. – Fusco, G. (2017): The development of the Silurian trilobite Aulacopleura koninckii reconstructed by applying inferred growth and segmentation dynamics. Frontiers in Ecology and Evolution, 5, článek 37. https://doi.org/10.3389/fevo.2017.00037Růstová studie na materiálu z Loděnic.
  5. Hughes, N. C. (2007): The evolution of trilobite body patterning. Annual Review of Earth and Planetary Sciences, 35, s. 401–434. https://doi.org/10.1146/annurev.earth.35.031306.140258Vývoj členění těla a proměnlivost počtu článků.
  6. Daley, A. C. – Drage, H. B. (2016): The fossil record of ecdysis, and trends in the moulting behaviour of trilobites. Arthropod Structure & Development, 45(2), s. 71–96. https://doi.org/10.1016/j.asd.2015.09.004Přehled způsobů svlékání a jejich četnosti v čase.
  7. Chlupáč, I. (1999): Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. Academia, Praha.Popis pražských a berounských lokalit včetně přístupnosti.
  8. Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.